Co je nebo není kulturní či sociální (nebo sociokulturní) antropologie, je většině lidí srdečně jedno.

Mnozí ani neví, že obor existuje, a někteří jím pohrdají, aniž by o něm něco věděli (k těm patří i osvícená hlava našeho státu). Ještě jiní jej konzumují v jeho pokleslé podobě, aniž by tušili, jaké „výživy“ se jim dostává, když poslouchají bizarní výklady indiánských náčelníků českého původu nebo čtou cestopisné črty zběžně poučených turistů, tvrdících o sobě, že jsou cestovatelé a antropologové.

Většina klasické antropologické produkce je založena na studiu mimoevropských kultur a tato pověst, už dávno neodpovídající skutečnosti, obor u nás stále ještě doprovází. Přitom naše antropologie proto, že nebyla za komunistů povolena, začala v 90. letech s „čistým stolem“ a v podstatě rovnýma nohama skočila do antropologické současnosti.

Bylo nás tenkrát jen pár, zatímco dnešní Česká asociace pro sociální antropologii (CASA, viz www.casaonline.cz) má asi 90 členů. To číslo lze číst dvojím způsobem – a) skoro žádní antropologové u nás nejsou, b) organizovaných antropologů je za asi 25 let devětkrát víc. Dávám přednost druhému čtení.

Koncem minulého týdne proběhla 4. konference CASA (30.9.-1.10., program a abstrakty viz web CASA) za účasti asi šedesáti členů a zahraničních hostí. Konference byla skromná, protože asociace nemá mnoho peněz. Prostředí pražské FFUK na náměstí Jana Palacha také není zrovna reprezentativní, jak ví každý, kdo se tam někdy zašel podívat. S překvapením jsem zjistil, že v některých učebnách ještě je zařízení z dob mého studia, kdy už bylo značně omšelé.

Mezi členy CASA jsou i moji vrstevníci, ale neviděl jsem tam ani jednoho. Jistě, nebyl jsem všude a netěkal jsem z místa na místo, takže jsem mohl někoho minout. Dalším překvapením bylo, že se zahájení konference neúčastnil nikdo z vedení fakulty (možná nebyli pozváni?) nebo z vedení Etnologického ústavu téže fakulty. Řevnivost mezi několika členy antropologické miniobce by neměla být důvodem k ignorování akce, jež se koná jednou za dva roky.

To byla překvapení negativní. Totálně je převálcovalo překvapení poslední, kterým byla kvalita a odborná úroveň přednesených referátů. Nejenom že všechny přednášky a diskuse byly v angličtině, ale snesly srovnání s produkcí evropské úrovně. Chvílemi jsem si říkal, jestli tohle není jedním z důvodů nepřítomnosti některých kolegů.

Všichni, kdo na konferenci prezentovali svůj příspěvek, jsou o jednu nebo dvě generace mladší než já. Bylo zvláštní a svým způsobem úlevné vidět a slyšet, jak popisují, analyzují a hodnotí svět, ve kterém žijí a který jim předává moje generace. Z jejich perspektivy vypadá trochu jinak a beru to jako povzbudivý a nadějný signál.

Sociokulturní antropologie není oborem, který by se převážně zabýval bizarními zvyklostmi obyvatel tichomořských ostrovů nebo jiných exotických míst. Náš současný svět s konflikty, napětím, všechny možné děje, od velice privátních po veřejné a globální, jsou předmětem antropologického zájmu a analýzy.

Dnešní antropologická produkce (česká, britská, francouzská, německá…) se dominantně zabývá světem každodennosti, naší současné reality, a z tohoto pohledu prostě nemůže být apolitická. Nejen že se politický aspekt témat i sama politická témata stala součástí antropologického diskursu, ale antropologický diskurs se stal součástí diskursu politického. Nejsilněji v USA, ale tam je situace s tou naší nesrovnatelná.

Kdyby politikové a ostatní rozhodovači (decision-makers) byli ochotni a schopni číst a pochopit například akademickou diskusi o migraci, o procesech s migrací spojených, těžko bychom byli v takových problémech, v jakých se Evropa nachází.
Jenže! Politikové a další by to možná četli, kdyby to antropologové byli schopni sdělit jiným způsobem. U nás, ale i v jiných zemích, nejsou antropologové ve veřejném prostoru vidět a slyšet. Proč je to tak, to opravdu nevím. Důvodem totiž není jen chybějící obecné povědomí o samotné existenci oboru nebo pochybnosti o jeho schopnosti něco podstatného a přínosného sdělit.

Akademičtí antropologové se jakoby skrývají ve „věžích ze slonoviny“. Místo nich se na veřejnosti objevují postavy v rámci oboru marginální, směšné a budící opovržení nebo i soucit. Jejich jména nebudu uvádět ne proto, že bych se bál žaloby, ale ještě bych jim dělal reklamu. Je to samozřejmě i problém médií, která také neví, že od nich nakupují odpad, zatímco by mohla mít prvotřídní produkt.

Dokud se antropologové do veřejného diskursu nezapojí, pokud budou setrvávat jen ve svém akademickém světě, nebude je nikdo mimo něj brát vážně. Nikdo je nebude zvát do televize nebo do rozhlasu, nikdo jim neposkytne prostor v tištěných nebo internetových médiích, dokonce i granty zůstanou chudé.

Úplně jinak se chovají například politologové. Začínali také od nuly a podařilo se jim dostat se do pozice hlavních šamanů, o jejichž názor je zájem a jejichž organizace a think-tanky prosperují. Co prodávají? Znalost minulosti, názor na současnost a pokouší se věštit budoucnost.

Třeba se dožiji toho, že CASA bude devětkrát větší, bude si vybírat, kde uspořádá konferenci a o účast na ní bude tlačenice. Cesta k tomu vede, ať se vám to, milí kolegové, líbí nebo ne, přes účast na veřejném diskursu. Ukažte, co umíte, co víte, a nebojte se to srozumitelně sdělit.