Galaxií je o jeden řád víc, než se doposud myslelo. Asi jeden bilión, tisíc miliard galaxií, každá obsahující další miliardy hvězd.

Kdo jiný by to měl umět spočítat, když ne astronomové? Já jim věřím. Jenom dost dobře nevím, co si mám s touto informací počít. Pro většinu lidí je to asi tak, jako když jim někdo řekne, že v Řáholci není deset tisíc stromů, ale že jich je sto tisíc. No a co? Tak je to prostě velký les, větší, než jsme si představovali, ale obyčejně jsme o něm tímhle způsobem neuvažovali.

Bilióny a bilióny hvězd v tom biliónu galaxií nabízejí možnost, třebaže jen statistickou, že se u některé z nich, možná u několika, nachází planeta obydlená rozumnými bytostmi. Aspoň mne to tedy napadlo snad jako první, když jsem se dozvěděl, že je galaxií a hvězd o tolik víc.

Statistika je ale jen statistika, takže nikdo z lidí neví, jestli někde nějaká jiná obydlená planeta skutečně existuje, a jestli je obydlená bytostmi, jejichž rozum by pro nás byl jako rozum rozpoznatelný. Ale připusťme, že taková planeta a takové bytosti existují.

Především nevíme, kde to je. Neznáme směr (pokud se něco takového dá ve vesmíru vědět) a neznáme vzdálenost. Nevadí, zapojíme techniku a budeme naslouchat signálům z vesmíru. Třeba mezi nimi narazíme na něco, co bude možné považovat za doklad existence inteligentních tvorů. Posloucháme už pěkných pár let, ale zatím k nám nedorazilo nic, co by se dalo s rozumnou mírou jistoty považovat za doklad existence technické civilizace. Čistě duchovní civilizaci bychom totiž „neslyšeli“, jelikož taková by nevydávala elektromagnetické signály (pravděpodobně).

Někdo řekne, že je to jen otázka času, a bude mít pravdu. Bohužel. Vesmír v té podobě, jak jej známe, je „velký“ asi 14 000 000 000 světelných let. To je fakt hodně. Naše civilizace vysílá své elektromagnetické signály jen o něco málo déle než sto let. Jsme tedy „slyšet“ v nejlepším případě asi tak do vzdálenosti sta světelných let. Co leží za touto hranicí, je ještě příliš daleko na to, aby tam naše nejstarší radiové signály dorazily.

To ale platí i obráceně. Dejme tomu, že planeta s technickou civilizací, která používá elektromagnetické vlnění, leží stále ještě poměrně blízko, ale přece jen třeba 200 světelných let od nás. Jestli začala vysílat ve stejné době, jako my, dorazí k nám její signály ode dneška asi za sto let… A jestli taková civilizace leží milión světelných let daleko a začala vysílat před pěti tisíci lety?

Ponechme stranou fantazie o možnosti ne lidí, ale částic cestovat nadsvětelnou rychlostí, a zkusme být realisty. Z tohoto pohledu jsme ve vesmíru de facto sami. Obydlený ostrov v obrovském oceánu. I kdyby v něm existovaly stovky ostrovů s civilizací, je tak rozlehlý, že máme statisticky jen mikroskopickou šanci, že budeme mít štěstí a na někoho – nebo někdo na nás – narazíme. Pokud někdy nějaké signály zachytíme, co si s nimi počneme? Budou ze vzdálenosti větší, než sto světelných let, a s každým uplynulým rokem se tato vzdálenost zvětšuje.

Jestlipak bychom vůbec poznali, že se jedná o civilizaci? Jsme totiž schopni poznat jen to, co je nám podobné, co má fyzické bytí pro nás rozeznatelné, a schopnost komunikace, jíž jsme schopni porozumět aspoň natolik, abychom věděli, že se jedná o komunikaci.

Nikdo neví, na jakých všech možných základech může vzniknout život. Nikdo netuší, jakým směrem se může vyvíjet nějaká jiná technická civilizace. Nikdo nemá ani potuchy o tom, zda by taková civilizace byla schopna vnímat nás jako civilizaci. Nevíme prostě nic, máme jen svou fantazii a víru, že někde v hlubokém prostoru se může „něco“ nacházet. Může, ale také nemusí.

Astronomové nám poskytli novou informaci, která o jeden řád zvýšila počet galaxií a hvězd ve vesmíru. Řekl bych, že tím o jeden řád snížila šanci, že někdy na nějaký inteligentní a nám srozumitelný život ve vesmíru narazíme. A přiznávám, že jsem rád, že tomu tak je.