Je to tak, jak pravil poslanec Gabal. Žádná dohoda o strategickém partnerství s ČLR, která by se dala považovat za mezinárodní smlouvu a byla proto závazná a vymahatelná, neexistuje.

Existuje pouze Společné prohlášení o navázání strategického partnerství mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou. Smluvní základna v česko-čínské relaci žádnou dohodu o strategickém partnerství také neregistruje a není uvedena ani v seznamu dokumentů, podepsaných během letošní návštěvy našeho premiéra v Číně.

V textu Prohlášení se praví (mimo jiné), že „Na základě vzájemné úcty a rovnosti každá strana respektuje cestu rozvoje a vnitřní a vnější politiky druhé strany v souladu se zásadou nevměšování do vnitřních záležitostí, jak je uvedena v Chartě Organizace spojených národů.“ Proto „se obě strany rozhodly navázat strategické partnerství na základě dodržování závazků plynoucích z mezinárodních smluv, jichž jsou smluvními stranami.“

Celé strategické partnerství, které podle extenzivního výkladu naše představitele svazuje tak, že se sklonili před vládci Podnebesí, je postaveno na pouhém společném prohlášení (deklaraci) dvou prezidentů. Jeho hodnota je pouze symbolická, navíc jedna z prohlašujících stran má sice pravomoc různá prohlášení vydávat, ale nemá možnost jejich plnění vymáhat. Domnívám se, že čínské straně tato okolnost neunikla.

To, že se o deklaraci ví, neznamená ve skutečnosti nic. Navíc čínská strana byla první, kdo se proti ní prohřešil – svou reakcí na krok ministra kultury ČR, který přijetím dalajlámy konal v rámci naší „vnitřní a vnější politiky“. Jak řekli veřejně všichni hlavní aktéři na české straně, ministrovi nikdo nebrání setkávat se s kýmkoliv.

Příběh ve zkratce a v řeči jasné: prezident ČR (zastupuje ČR vůči zahraničí, ale zahraniční politiku má v gesci vláda) čínskému partnerovi něco slíbil za všechny bez dohody s kýmkoliv a bez mandátu vlády. Ministr kultury ve své zásadovosti a v neznalosti mezinárodního kontextu slib porušil splněním jiného slibu, ministr zahraničí zpanikařil a ve snaze napravit nenapravitelné prezidentovi připravil omluvnou supliku. Premiér ji ze stejných důvodů podepsal, předseda Sněmovny také, předseda Senátu, liška podšitá, text jen odkýval a nepodepsal, naštvaný prezident podepsal. Mluvčáček, politicky nekorektní, vše zveřejnil, čímž podrazil dva souhlasící a ti, ve snaze očistit své ušpiněné tváře, se nejapně vymlouvali. Ministr zahraničí se ještě pokusil vše zachránit, leč marně. Protože žádná skutečná smlouva nebo dokument se závaznou platností neexistuje, bylo celé divadlo jen loutkovou truchlohrou.

Má v sobě tato trapná záležitost nějaké pozitivum? Domnívám se, že ano. Podle diplomatické tradice „pacta sunt servanda“ – smlouvy se mají dodržovat. Náš prezident dohodu skutečně dodržet chtěl, stejně jako ministr zahraničí. Tak to má být, i když je smlouva špatná. Cítili nutkavou potřebu očistit se v očích čínské strany a proto vznikl „dopis čtyř“.

Co na tom bylo špatně? Všechno ostatní. Nevymahatelná dohoda je k ničemu oběma stranám. Panika, která u nás kolem jejího údajného nedodržení vznikla, byla nemístná a provázela ji hloupá vysvětlování. Dopis čtyř byl nemístný, a to je ještě mírně řečeno. Zrada hradního mluvčího – skoro jistě s vědomím jeho šéfa – byla nehorázná. To se prostě v diplomatických záležitostech nedělá. Pokud ano, je to na úrovni vyhlášení nepřátelství – v tomto případě vůči představitelům vlastního státu, kteří shodou okolností reprezentují bývalou stranu prezidenta.

Čínská strana toto všechno potvrdila svou nevlídnou reakcí, jejíž důvody „jsou oběma stranám jasné“. Stranický kolega hříšníka Hermana a člen vlády byl potrestán a pro všechny ostatní to bylo jasné varování: takhle to bude, když se nebudete chovat podle našich očekávání.

Reakce české strany na tento krok byla také nemístná. Velvyslankyni ČLR si měl pozvat ředitel teritoriálního odboru MZV, aby vysvětlila nevlídný krok své země (tak se to aspoň dělalo v době, kdy jsem býval ředitelem asijského odboru, ministrem byl J. Kavan a předsedou vlády M. Zeman). Ona však byla pozvána k náměstkovi, který má v gesci ekonomickou diplomacii. Tím jsme dali najevo, že celé záležitosti nepřisuzujeme význam politický, ale že se jedná o rutinní ekonomickou problematiku.

Její „vysvětlení“ je zcela nepravdivé, je to jen výmluva. V Pekingu samozřejmě věděli, že je pozvána, aby vysvětlila, ale ona prý „neměla dostatek přesných informací“. Všichni zúčastnění ví, že jich měla víc než dost. V tom udělala čínská strana chybu – ukázala, že si v podstatě moc nevěří a že se snaží celou aféru ukončit do ztracena. Chyba však zůstane nepotrestána a Černý Petr zůstane v českých rukou.

Z naší strany by měly následovat odpovídající kroky, například vůči těm čínským firmám a resortům, které na nás mají nějaké požadavky. Vždyť ani naši ministři a velvyslanec nemusí mít „dostatek informací“. Čínská strana ví, že stačí pokyn z vyšších míst a ten není třeba vysvětlovat. Naneštěstí naše diplomacie a zahraniční politika jsou jaksi vepsí.



Psáno pro Svobodné fórum