Zaorálkova cesta do (turecké) Canossy
Malá země s omezenými možnostmi něco si v cizině a vůči cizině prosadit potřebuje ministry zahraničí, kteří jsou vidět a slyšet. Ne proto, že dělají hluk, ale protože mají co říci, když už toho nemají moc co nabídnout.
Po návratu ministra Zaorálka z Ankary se zdá, že byl na úspěšné misi. Má potřebné ego a když si člověk pročítá české zprávy z jeho cesty do Ankary (zejména na webu Ministerstva zahraničí), nabude dojmu, že v Turecku vyřídil vše, co vyřídit měl, a že má dveře otevřené ke všem tureckým potentátům. Dokladem jsou fotografie, na kterých je prokazatelně pan ministr, tu s prezidentem, onde s premiérem, tu se svým resortním kolegou, jinde s ministrem pro evropské záležitosti, a dokonce při předávání velkolepého daru tureckému parlamentu.
Pokud jde o skutečnou materii jeho jednání, jsou zprávy v tisku poměrně skoupé. Dílem je to naprosto správně z důvodů veskrze pochopitelných. To se týká případu dvou podivínů, kteří se z vlastní indolence dostali do opravdu velkých potíží. Týká se to také stavby elektrárny, která se dostala do problémů částečně vinou turecké strany, částečně chybou strany české. Kdyby ale po pokusu o převrat nebyl ze spoluúčasti na něm nařčen patriarcha rodinného holdingu (snad mu někdo záviděl?), který na projektu participoval, asi by se vše vyřešilo obvyklými cestami peněžnictví a velkého průmyslového podnikání. Takto do hry vstoupil turecký stát, a to v dnešní době znamená turecký pan prezident. V jeho rukou nyní spočívá případné pro nás pozitivní řešení obou kauz.
Pan ministr si toho je vědom, a tak přijel do Turecka s hlavou sklopenou, třebaže ne bosý. Rád bych věřil, že to byly jediné dva důvody, proč se choval vůči turecké straně zkroušeně a poníženě. Mnohem víc mne překvapilo, s jakou ochotou a vehemencí ve středu v televizním večerním zpravodajství opakoval všechny turecké argumenty. Zacházel s nimi jako s jedinou možnou pravdou. Pokud jim sám věří, ani jedna z kauz pro nás dobře nedopadne. Pokud tomu nevěří a jen opakoval věty, které od něj turecká strana očekává, chová se jako oportunista.
Nečekal jsem žádná hrdinská a buřičská slova, ta by byla netaktická a hloupá, ale to, co nám předkládal k věření, je neuvěřitelné. Zejména pokud jde o turecký takzvaný protiteroristický zákon – pan ministr byl v rozhovoru jasně na straně turecké, nikoli na straně evropského práva. Bojovat proti terorismu podle tureckých not by pro nás znamenalo červenou kartu a vyloučení z EU. Nevěřím, že by zrovna tohle měl pan ministr za svůj cíl.
Turecký tisk se o návštěvě zmínil, nedá se tedy říci, že ji ignoroval. Slušelo by se ale dodat, že ve výsledku to dopadá stejně. Větší publicitu dostalo interview našeho europoslance Zdechovského. Ten údajně mimo jiné prohlásil, že je třeba zpřetrhat všechny vazby na teroristické skupiny, když se objeví na seznamu teroristických organizací (nevím, jestli je tato formulace jeho dílko, nebo ji vytvořili turečtí novináři).
Přítomnost ministra Zaorálka tisk také zaznamenal. Například ve zprávě o inauguraci lustrů, které tureckému parlamentu „podle svého slibu dodala Česká republika“, se dozvíme, že ceremonii „byl přítomen i ministr Zaorálek, který byl právě v Ankaře na návštěvě.“
V jiných novinách se obsáhle informuje o tiskové konferenci, na níž vystoupil turecký ministr zahraničí s mnoha výroky o Evropské unii a o dalších tématech. Na jednom místě turecký ministr, byv dotázán na Alepo, odpověděl: „Dnes, zítra, každý den zintenzivňujeme naše rozhovory s Ruskem a dalšími zeměmi, abychom nalezli řešení této humanitární tragédie.“ Jak to souvisí s naším ministrem? Jednoduše, zpráva pokračuje: „řekl ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu na tiskové konferenci se svým protějškem z České republiky.“ A to je všechno? Ano, to je všechno.
Pan ministr samozřejmě nemůže za to, co o něm napíší noviny nebo proč o něm nenapíší skoro nic. Lépe řečeno, nemůže za to, pokud udělá všechno pro to, aby se o něm psalo. K tomu slouží tiskový odbor MZV, k tomu slouží kontakty našeho velvyslanectví, ale v první řadě je třeba také být něčím zajímavý. Nejen jako osoba, ale především jako reprezentant své země a konec konců i Evropské unie.
Náš pan ministr a jeho prostřednictvím i my všichni asi nejsme pro turecké představitele zajímaví vůbec ničím. Snad jen pokud přivezeme lustry. Naše pověst je u tureckých představitelů už několik let dosti pošramocena výroky dnešního prezidenta ještě z doby jeho předvolební kampaně. Staré zásluhy mohou v diplomacii pomoci jen výjimečně, zato staré hříchy se s každým táhnou jednou provždy.
Pozdní lítost, vyjadřovaná úslužným odsuzováním pokusu o puč půl roku poté, souhlasným postojem k pokračování negociací s Tureckem a slibem k zesílení boje proti teroristům, jak je definuje turecký zákon, nemohou nahradit celkovou bezvýraznost naší zahraniční politiky a její téměř nulový význam pro Turecko.
Není to vina jen této vlády. Samozřejmě se na relaci odráží i nevábná perspektiva dalších negociací o vstupu Turecka do EU. Jenomže bezmála čtyři roky už máme stejného prezidenta, tři roky máme stejnou vládu, stejného státního tajemníka pro evropské záležitosti a stejného ministra zahraničí. Účet je tedy třeba posílat jim.
Turecko není bagatelní zemička a takovou relaci je nutno opatrovat velmi šetrně. Nelze vypouštět silná slova a potom s překvapením zjišťovat, že si jich druhá strana všimla a – což je mnohem horší – nebere je jako bonmot nebo rétorické cvičení, ale jako výroky s váhou odpovídající postavení toho, kdo je říká. A i kdyby je vážně nebrali, hodí se jim jako zbraň nebo argument ve chvíli, kdy od nich něco potřebujeme.
Ministr Zaorálek splnil svou misi. Bez fantazie, bez trochy zdravého rozruchu, s mnoha slovy, ale v podstatě jen jako subalterní úředník. V obou výše zmíněných kauzách mu přeji úspěch, ale kdybych měl soudit jen podle toho, co se objevilo v českém a tureckém tisku, velká očekávání bych neměl.
Psáno pro Svobodné fórum
Po návratu ministra Zaorálka z Ankary se zdá, že byl na úspěšné misi. Má potřebné ego a když si člověk pročítá české zprávy z jeho cesty do Ankary (zejména na webu Ministerstva zahraničí), nabude dojmu, že v Turecku vyřídil vše, co vyřídit měl, a že má dveře otevřené ke všem tureckým potentátům. Dokladem jsou fotografie, na kterých je prokazatelně pan ministr, tu s prezidentem, onde s premiérem, tu se svým resortním kolegou, jinde s ministrem pro evropské záležitosti, a dokonce při předávání velkolepého daru tureckému parlamentu.
Pokud jde o skutečnou materii jeho jednání, jsou zprávy v tisku poměrně skoupé. Dílem je to naprosto správně z důvodů veskrze pochopitelných. To se týká případu dvou podivínů, kteří se z vlastní indolence dostali do opravdu velkých potíží. Týká se to také stavby elektrárny, která se dostala do problémů částečně vinou turecké strany, částečně chybou strany české. Kdyby ale po pokusu o převrat nebyl ze spoluúčasti na něm nařčen patriarcha rodinného holdingu (snad mu někdo záviděl?), který na projektu participoval, asi by se vše vyřešilo obvyklými cestami peněžnictví a velkého průmyslového podnikání. Takto do hry vstoupil turecký stát, a to v dnešní době znamená turecký pan prezident. V jeho rukou nyní spočívá případné pro nás pozitivní řešení obou kauz.
Pan ministr si toho je vědom, a tak přijel do Turecka s hlavou sklopenou, třebaže ne bosý. Rád bych věřil, že to byly jediné dva důvody, proč se choval vůči turecké straně zkroušeně a poníženě. Mnohem víc mne překvapilo, s jakou ochotou a vehemencí ve středu v televizním večerním zpravodajství opakoval všechny turecké argumenty. Zacházel s nimi jako s jedinou možnou pravdou. Pokud jim sám věří, ani jedna z kauz pro nás dobře nedopadne. Pokud tomu nevěří a jen opakoval věty, které od něj turecká strana očekává, chová se jako oportunista.
Nečekal jsem žádná hrdinská a buřičská slova, ta by byla netaktická a hloupá, ale to, co nám předkládal k věření, je neuvěřitelné. Zejména pokud jde o turecký takzvaný protiteroristický zákon – pan ministr byl v rozhovoru jasně na straně turecké, nikoli na straně evropského práva. Bojovat proti terorismu podle tureckých not by pro nás znamenalo červenou kartu a vyloučení z EU. Nevěřím, že by zrovna tohle měl pan ministr za svůj cíl.
Turecký tisk se o návštěvě zmínil, nedá se tedy říci, že ji ignoroval. Slušelo by se ale dodat, že ve výsledku to dopadá stejně. Větší publicitu dostalo interview našeho europoslance Zdechovského. Ten údajně mimo jiné prohlásil, že je třeba zpřetrhat všechny vazby na teroristické skupiny, když se objeví na seznamu teroristických organizací (nevím, jestli je tato formulace jeho dílko, nebo ji vytvořili turečtí novináři).
Přítomnost ministra Zaorálka tisk také zaznamenal. Například ve zprávě o inauguraci lustrů, které tureckému parlamentu „podle svého slibu dodala Česká republika“, se dozvíme, že ceremonii „byl přítomen i ministr Zaorálek, který byl právě v Ankaře na návštěvě.“
V jiných novinách se obsáhle informuje o tiskové konferenci, na níž vystoupil turecký ministr zahraničí s mnoha výroky o Evropské unii a o dalších tématech. Na jednom místě turecký ministr, byv dotázán na Alepo, odpověděl: „Dnes, zítra, každý den zintenzivňujeme naše rozhovory s Ruskem a dalšími zeměmi, abychom nalezli řešení této humanitární tragédie.“ Jak to souvisí s naším ministrem? Jednoduše, zpráva pokračuje: „řekl ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu na tiskové konferenci se svým protějškem z České republiky.“ A to je všechno? Ano, to je všechno.
Pan ministr samozřejmě nemůže za to, co o něm napíší noviny nebo proč o něm nenapíší skoro nic. Lépe řečeno, nemůže za to, pokud udělá všechno pro to, aby se o něm psalo. K tomu slouží tiskový odbor MZV, k tomu slouží kontakty našeho velvyslanectví, ale v první řadě je třeba také být něčím zajímavý. Nejen jako osoba, ale především jako reprezentant své země a konec konců i Evropské unie.
Náš pan ministr a jeho prostřednictvím i my všichni asi nejsme pro turecké představitele zajímaví vůbec ničím. Snad jen pokud přivezeme lustry. Naše pověst je u tureckých představitelů už několik let dosti pošramocena výroky dnešního prezidenta ještě z doby jeho předvolební kampaně. Staré zásluhy mohou v diplomacii pomoci jen výjimečně, zato staré hříchy se s každým táhnou jednou provždy.
Pozdní lítost, vyjadřovaná úslužným odsuzováním pokusu o puč půl roku poté, souhlasným postojem k pokračování negociací s Tureckem a slibem k zesílení boje proti teroristům, jak je definuje turecký zákon, nemohou nahradit celkovou bezvýraznost naší zahraniční politiky a její téměř nulový význam pro Turecko.
Není to vina jen této vlády. Samozřejmě se na relaci odráží i nevábná perspektiva dalších negociací o vstupu Turecka do EU. Jenomže bezmála čtyři roky už máme stejného prezidenta, tři roky máme stejnou vládu, stejného státního tajemníka pro evropské záležitosti a stejného ministra zahraničí. Účet je tedy třeba posílat jim.
Turecko není bagatelní zemička a takovou relaci je nutno opatrovat velmi šetrně. Nelze vypouštět silná slova a potom s překvapením zjišťovat, že si jich druhá strana všimla a – což je mnohem horší – nebere je jako bonmot nebo rétorické cvičení, ale jako výroky s váhou odpovídající postavení toho, kdo je říká. A i kdyby je vážně nebrali, hodí se jim jako zbraň nebo argument ve chvíli, kdy od nich něco potřebujeme.
Ministr Zaorálek splnil svou misi. Bez fantazie, bez trochy zdravého rozruchu, s mnoha slovy, ale v podstatě jen jako subalterní úředník. V obou výše zmíněných kauzách mu přeji úspěch, ale kdybych měl soudit jen podle toho, co se objevilo v českém a tureckém tisku, velká očekávání bych neměl.
Psáno pro Svobodné fórum