V posledních dnech přibývá hlasů, že jsme „ztratili Turecko“. Je to míněno jako smutné konstatování ztráty čehosi cenného, důležitého.

Pod zájmenem „my“ jsou zahrnutí všichni, kdo považovali Turecko za budoucí členskou zemi EU.

Domnívám se, že jsme Turecko neztratili, protože jsme je nikdy neměli. Mohlo se zdát, že už chybí jen málo k naplnění jeho evropanství. Byl to přelud a zapravdu se dostává těm z nás, kdo v plné členství Turecka nikdy neuvěřili, byť vývoj posledních několika let asi neočekával nikdo.

Turecko bylo a je součástí Evropy pouze geograficky, a to ještě jen okrajově. Ve všech ostatních významech slova „Evropa“ stojí dnešní Turecko mimo ni. „Tureckem“ zde rozumím především turecký stát, tureckého prezidenta, tureckou vládu a jejich podporovatele. Ti ostatní obyvatelé jsou také Turecko, třebaže poněkud jiné. Jsou slyšet jen slabě a jejich vliv na události se ustavičně zmenšuje.

Turecko se za poslední asi čtyři roky změnilo natolik, že v současnosti nemůže ani pomyslet na členství v EU. Geneze proměny z horkého kandidáta členství v kritizovaného otrapu je známá a v podstatě neexistuje jediná výhrada (snad kromě kyperského problému), za kterou by si Turecko nemohlo samo nebo převážně samo. Prezident se z politika, který má schopnost mobilizovat masy, využívat parlamentní proceduru a tolerovat opozici, stal zkorumpovaným samodurem. Jeho přesvědčení o vlastní velikosti a skvělosti je doprovázeno předstíráním, že stejně velké a mocné je i Turecko. Obojí je mýlka, obojí je bublina a obojí podporují svými výroky a činy politikové po celém světě.

Svého času se spekulovalo, jestli náhodou Turecko neputuje kamsi na východ, jestli se R.T. Erdoğan necítí být novým sultánem (Turci mu tak sami říkají, většinou posměšně), případně jestli nechce nastolit neoosmanství (nevím, co to je, neptejte se mne). On na vše reagoval jednoznačným tvrzením, že „členství v Evropské unii je strategickým cílem Turecka číslo jedna“. Jeho představa se ale míjela s představami členských států i s představami Evropské komise, která negociace vedla. Pardon, ještě vede.

Antagonizace společnosti, korupce, která přesahuje i bujné české představy, souvislá řada havárií v zahraniční politice, složitá ekonomická situace a hrozba dalšího přitvrzování stále autoritativnější vlády vedly k pokusu o převrat. Jeho porážka otevřela cestu k pomstě, která ještě není u konce.

Vždy rozčilený R.T. Erdoğan touží po absolutní moci a skoro jistě jí dosáhne. Co čekat v zemi, jejíž parlamentní většina si sama ochotně ořezala pravomoci a vložila je do rukou prezidenta? Co čekat v zemi, jejíž premiér klečí prezidentovi u nohou a v napřažených rukou mu předává svůj úřad?

Mustafa Kemal, řečený Atatürk, také nebyl žádný velký demokrat, ale to byla jiná doba, řešily se jiné problémy a svět vypadal úplně jinak. Vydupal z válkami zpustošené země stát, který se po peripetiích jako z antického dramatu dostal na cestu ke standardní sekulární liberální demokracii. Dnešní Turecko už má tuto fázi za sebou a s vlajícími prapory směřuje kulturně zpátky do střední Asie. Do té dnešní, samozřejmě. S moderní technologií, poměrně silným průmyslem a se spojeneckými vazbami, které mu zaručují nedotknutelnost území. Komfortní situace, jakou třeba Uzbekistán nebo Kazachstán nemají.

V Turecku mají rádi metaforu „mostu“, údajně mezi Východem a Západem. S tím máme u nás vlastní zkušenost, ale ta je nepřenositelná. Turečtí představitelé ji rádi používají navzdory tomu, že si před několika lety vybrali přináležitost k břehu evropskému. Při bližším pohledu jasnozřivý budoucí Otec vlasti seznal, že ten břeh není tak zelený, jak si myslel, a tak žene své ovečky zpátky na břeh východní.

Na evropském břehu se ještě tváříme, že Turecko je na naší straně, byť momentálně trochu bloudí. Za to prý může excitace před referendem a jistě se to časem uklidní. Podle svého zvyku se R.T. Erdoğan pustil hlavně do slabších soupeřů – v Nizozemí je i s Turky míň obyvatel než v Istanbulu. Podobně se na „ošklivci“ ocitlo Rakousko, zatímco Německo bylo jistým zblblým komentátorem aspoň obviněno, že si na začátku 90. let usmyslelo vytvořit „centrální Evropu“ (!) ze států, jež si „postupně zotročilo“. To jsou všechny země, které z naší poloviny Evropy vstoupily do EU. Divím se, že při tak dobrých informacích o perfidnosti Německa turecká vláda vůbec usilovala o členství v EU. Ze zrádcovství ji nelze obvinit, v jejím čele totiž celou dobu stál Sultán.

Takhle nějak tedy vypadá Turecko, které jsme údajně ztratili. Pochybuji, že se v Evropě najde mnoho lidí, kterým by to bylo líto. Naopak velice líto, doopravdy, mi je Turků, kteří ztratili Evropu. Jejich sen o demokratické zemi svobodných občanů je v troskách a na světě není síla, která by to dokázala změnit.


Psáno pro Forum 24