Bude další Korejská válka? Nevím. Jsem ale přesvědčen, že pokud bude, tak nezačne dnes, zítra a nejspíš ani za dvacet let.

Povyk válečníků na obou stranách Pacifiku je rituální zastrašovací hra podobná pozdravu novozélandských ragbistů.

Ani severní část Koreje, ani USA netouží po střetu, který by ty menší zničil a ty větší poškodil tak, že by se nejspíš nestačili divit. Nezapomínejme také na „klidnou sílu“ v podobě čínského tygra, na mručícího medvěda na severu (abychom zůstali u orientálních metafor), na jihokorejské soukmenovce a na japonské samuraje – ti všichni bedlivě sledují každý pohyb borců v ringu a jsou připraveni zasáhnout, když nebudou s vývojem souboje spokojeni. Sparrování je O.K., skutečná řežba není přípustná. Ještě pořád jsme v ringu a ne někde na chodníku před hospodou.

Viceprezident USA nedávno pravil, že mají na jakýkoli útok z KLDR „efektivní a zdrcující“ odpověď. Tomu se dá věřit a zřejmě tomu také všichni věří. Otázkou zůstává, s jakým odhodláním jsou USA ochotné tuto odpověď dát.

Náměstek ministra zahraničí KLDR na to reagoval prohlášením, že pokud KLDR „zaznamená jakýkoli útok na naši suverenitu, naše armáda zahájí nemilosrdné vojenské útoky na agresory z USA, kdekoli zrovna budou…“ Tomu se také dá věřit, jenom se člověk musí ptát: „A jak to, chlapci, chcete zařídit?“

První překážkou pro jednostrannou akci je dohoda o příměří, kterou obě strany slíbily dodržovat. Bude některá z nich ochotna nést odpovědnost za její porušení? Další skutečně velkou brzdou, věřme, že pro obě strany, je Čína. Konflikt velké intenzity, a jiný si ani představit nelze, by na svých hranicích jistě vidět nechtěla. Rusko jakbysmet.

Ani KLDR, ani USA nemají důvod kvůli vzájemné animozitě zničit vztahy k těmto velmocem. Jižní Korea je poslední zemí na světě, která by si přála, aby první ránu vypálili její severní sousedé. Ta rána by dopadla na Soul a okolí. Když uvážíme, že podle střízlivých odhadů by americké armádě trvalo nejméně 24 hodin, než by mohla skutečně významně zasáhnout, pak by i případné následné zničení KLDR přišlo pozdě pro příliš mnoho lidí. Vezme si tohle někdo na svědomí? Snad jen sebevrazi na severu. To se vyloučit nedá, ale seriózně s tím počítat se také nedá.

Je KLDR nějaký nový druh „papírového tygra“? Nebo je snad hrozbou „světovému míru“, případně alespoň svým sousedům? Spolehlivě to neví nikdo. Dokonce ani sám Mladý vůdce Kim Čong-un se svou neodolatelně střiženou čupřinou si nemůže být jistý, jak na tom vlastně je.

Jediný způsob, jak zjistit, na čem s KLDR jsme, by bylo hodit po ní kamenem nebo aspoň botou. Do toho se ale nikomu nechce, protože co kdyby se prskající hlodavec ukázal být smrtícím predátorem? Jaderný program KLDR prý není úspěšný, ale jedna věc je, co se dozvídáme od tajných služeb skrze média, a jiná věc může být, co si tajné služby myslí. A ještě úplná jiná věc může být realita v KLDR, o které toho skutečně spolehlivě asi nikdo moc neví.

USA chtějí „přivést Kim Čong-una k rozumu“ a pomocí tvrdých sankcí se pokusí KLDR donutit, aby opustila jaderný a raketový program. Předstírejme, že sankce někdy skutečně dosáhly deklarovaného cíle – jako třeba na Kubě, v Íránu nebo v komunistických zemích. I potom si budeme muset přiznat, že KLDR prostě není země jako každá jiná.

Zkusme si představit nepředstavitelné: po nacistické okupaci, která by místo šesti let trvala čtyřicet let, se u nás k moci dostali stalinističtí poskoci. V zemi by proběhla zničující občanská válka se zahraniční intervencí a zlikvidovala by i to, co zbylo po okupaci. Nastala by 50. léta v násobně tvrdší variantě, než jakou jsme zažili a místo necelých deseti let by trvala téměř sedmdesát let. Prostě bychom v nich žili ještě dnes. Polovina země by se de facto odstěhovala na jinou planetu a po padesáti letech byste se občas dozvěděli o svých příbuzných, že vlastně žijí v ráji, zatímco vy jste pořád ve stejném pekle.

Dovede si někdo představit, v jakém stavu by byla naše společnost? Jak by lidé uvažovali, o čem by snili, jak by se snažili přežít koncentráky, čistky, hladomory, tvrdou indoktrinaci, pracovní pohotovost, vojenskou povinnost a permanentní fízlování? Tak teď jste v KLDR a svět kolem vás je plný nepřátel, skrytých i zjevných. Všichni jsou proti vám. To oni způsobují, že se neustále musíte vyrovnávat s nedostatkem něčeho, ale naučíte se přežít i to, co se snad přežít nedá.

Vedení státu není šílené. Žije ve stejném pekle, jenom pohodlněji. O všem rozhoduje armáda, její velení. To je plné predátorů, mezi kterými zuří permanentní boj o moc a o přežití. Jediným skutečným tmelem se stává Vůdce. Naštěstí pro vedení KLDR se dynastie Kimů ještě rozmnožuje, a tak je vždycky možné najít následníka trůnu a ukázat jej světu jako toho, kdo o všem rozhoduje a za všechno nese odpovědnost.
„Přivádět ho k rozumu“ nemá žádný smysl – buď bude fungovat podle představ armádního vedení nebo nebude vůbec a nahradí jej další Kim. Když prý z kopců nad městem hodíte kámen, určitě trefíte nějakého Kima – sice se to říká o Soulu, ale v Pchjongjangu to platí také. Běžnější jméno aby člověk v Koreji pohledal.

Nekončící řada drobných i velkých provokací ze strany KLDR sleduje několik kvalitativně odlišných cílů. Komentátoři se snaží přijít na to, jaký cíl v tu kterou chvíli vlastně severokorejští tajnůstkáři sledují: upevnění moci Mladého vůdce, pietní vzpomínku na Velkého vůdce, zastrašení vlastního obyvatelstva, vydírání sousedních zemí, přípravu na totální válku jadernou nebo konvenční, vyvolání představy o své síle, o své slabosti, vyvolání pochybností o mentálním zdraví vedení státu, libovolnou kombinaci těchto a jiných myslitelných záměrů.

Jedna teze, ta nejjednodušší a asi nejvzdálenější skutečnosti je, že jsou to neschopní blázni, které je lepší nechat halucinovat za ostnatým drátem a zbytečně je neprovokovat, aby neprovedli nějakou blbost.

Druhá teze říká, že nejsou blázni, ale že ve skutečnosti nejsou schopni téměř ničeho z toho, co tvrdí, že by udělali, kdyby chtěli. Podle tohoto názoru je KLDR v podstatě vyčerpaná, bez moderních technologických schopností, a má v čele mladíka ovládaného partou vojenských veteránů.
Třetí teze praví, že v KLDR nejspíš dosáhli stupně technického rozvoje, který jim umožňuje vyvolat jaderný výbuch nebo odpálit několik raket. Některé by snad i mohly dosáhnout cíle, ale zatím nedokáží tyto dvě schopnosti spojit a realizovat je v jedné chvíli.

Podle čtvrté teze se jedná o bytostně zlé a záludné fanatiky, kteří jsou schopni uvrhnout svět do katastrofy, jen aby potvrdili svou moc. Variantně že jsou toho schopni, pokud budou mít pocit, že jsou zahnáni do kouta. Každá další teze je pak kombinací prvků těchto čtyř.

Obávám se, že je to pravda všechno najednou a ve stejné chvíli. Vedení KLDR je všechno možné, jen ne parta naivních bláznů, senilních generálů nezvládajících mladého šéfa nebo současný svět nechápajících partajních funkcionářů.

Orwellovská KLDR není vedena zaslepenými hlupáky, ale racionálně a chladně uvažujícími lidmi, pečlivě vybíranými a od mládí pro tyto účely školenými. Tradiční kastovní systém korejské společnosti dosáhl nebývalé dokonalosti. Dokáže totiž, jakkoli se to zdá být nemožné, v podstatě eliminovat vrozený status člověka a zařadit jej ve společnosti tam, kde může organizátorům přinést největší užitek. Výjimkou není ani dynastie Kimů, i z jejích členů jsou na trůn vybíráni jen ti, kteří budou schopni svou roli plnit. Ještě si někdo vzpomíná na nástup Mladého vůdce, jenž prošel švýcarskými školami a v Evropě se od něj čekalo cosi jako „soft totalita“? Jak se ukazuje, byl vybrán dobře.

Podobně je to v KLDR se všemi – s vojáky, inženýry, diplomaty, s úředníky a učiteli. Ti, kteří se nehodí pro žádnou z podobných funkcí, se stávají spotřebním materiálem a producenty dalších generací kandidátů na nějaké vyšší zařazení. Kvalitní výběr, silná motivace pozitivní (výhody) i negativní (trest) přinášejí své plody už desítky let.

V 90. letech minulého století postihl KLDR hladomor. Dílem z důvodů čistě přírodních, dílem z důvodů politických a ekonomických po rozpadu „tábora míru a socialismu“. Jedním z důsledků hladomoru je fyzický stav dnešních mladých mužů a žen. Podle spolehlivých údajů od lidí, kteří mají možnost sledovat dlouhodobě stav mladých Korejců v KLDR, je fyzický a mentální stav dnešních branců málo povzbudivý. Podvýživa se odrazila na jejich fyzické i mentální kondici, byť obranyschopnost země to ohrozilo jen částečně.

Dnes je i KLDR jiná. Zahraniční experti překvapeně konstatují, že v současné krizi vyskočily ceny pohonných hmot o 83 %. Pro mne je spíš překvapením, že v Pchjongjangu existují čerpací stanice a soukromá auta – ještě před pár lety nemyslitelné.

Velká armáda není v dnešních podmínkách použitelná jinak než jako pracovní tábor, výchovná indoktrinační organizace, síto pro výběr těch schopnějších a až v poslední řadě jako vojenská síla. Samozřejmě, že se muži a ženy v uniformách dají použít jako klasická teritoriální armáda, ale to by do KLDR musel někdo vpadnout s podobně ustrojenými ozbrojenými silami. I v KLDR vědí, že to není na pořadu dne. Také by bylo třeba mít pro všechny výzbroj a výstroj, zásoby potravin a materiálu, dopravní prostředky a kdo ví, co ještě. Jsou svědkové, kteří viděli na přehlídce pochodovat korejské vojáky s atrapami ručních zbraní. Je to už sice pár let, ale něco to o skutečném stavu vypovídá.

Severokorejští technici jsou vynalézaví a když se stane, že se něčeho nedostává například kvůli embargu, snaží se najít vlastní cestu k cíli. Jistě, tajné služby dokáží ledacos opatřit a za peníze z obchodu s drogami se dá ledacos koupit. Ale třeba radarový systém korejské konstrukce je s tím „normálním“ nekompatibilní a přitom je plně funkční. Korejci jsou pracovití a když se k tomu přidá tzv. mimoekonomické přinucení, dokážou téměř zázraky.

Kromě technického nadání mají i velké nadání herecké. To nacvičují nejen při rituálních pláčích nebo radovánkách, ale i při styku s cizinci. Jen výjimečně se je někomu podaří překvapit, a ještě k tomu musí použít jejich vlastní metodu přátelské, leč kamenné tváře. Státu se vyplácí nekonečné nácviky přehlídek, průvodů, vítání a rozluček. Lid je vycepovaný, zahnaný na hranu bytí a nebytí a permanentní nedostatek něčeho (občas i všeho) je pořád menší problém než hrozba vystěhováním z města nebo odesláním do lágru.

Pchjongjang je největší divadelní scéna na světě a představení nekončí nikdy. Je to scéna, na níž vystupují ti, kdo získali oprávnění ve městě bydlet. Odměňují se za to svému Vůdci a Straně, která je vykonavatelkou jeho moudrých rozhodnutí. Připraveni ne na odměnu, ale na nečekané „vyhnání z ráje“ většinou dokáží odolávat svodům světa za plotem, který obepíná jejich zemi.

Obyvatelé KLDR se na válku nechystají, oni v ní už dávno jsou a jejich život je tomu po všech stránkách zcela podřízen. Samozřejmě dobře poznají, kdy se jedná o propagandu a kdy je věc vážná. Ve výsledku v tom pro ně není žádný rozdíl – pochybnost se rovná nedostatku loajality a ta se rovná zradě. Nikdo si není jistý před sousedem, před členem rodiny nebo před náhodným kolemjdoucím. Nikdo si nedovolí zůstat laxní a nenahlásit setkání s cizincem nebo buřičské řeči nějakého občana. Nikdy neví, zda nejde o provokaci s cílem ověřit jeho vlastní loajalitu.

Netuším, v jakém stavu je příprava jaderné zbraně a jejích nosičů v KLDR. Jsem ale přesvědčen o tom, že například nedávná vojenská přehlídka v Pchjongjangu měla za cíl přimět svět, aby si myslel, co si asi KLDR myslí, že si o ní svět myslí. Už 5. dubna odpálila KLDR z ponorky raketu, jejíž obrázek byl zveřejněn a jejíž přesné kopie nebo dvojčata si každý mohl prohlédnout na přehlídce. Jenže kolik z nich byly makety? A kolik jich leží někde ve skalních skrýších? A mají je vůbec?

USA prohlásily, že jejich „strategická trpělivost“ je u konce. Naneštěstí se ukázalo, že drsně se tvářící letadlová loď s doprovodem vůbec neplula ke Korejskému poloostrovu a atomová ponorka v přístavu je nepoužitelná k boji. Možná bylo cílem zmást severokorejskou generalitu. Jenže jaký udělají USA další krok? Na Čínu se mohou spolehnout jenom v tom, že ji KLDR zajímá a že jí tamější režim vyhovuje, protože brání rozmachu Korejské republiky na jihu. Kim je nahraditelný, KLDR ne.

Mnohokrát se ukázalo, že izolace libovolného zločinného režimu nevede k jeho pádu. Naopak rafinovaná otevřenost a zdánlivá vstřícnost, jakkoli omezená, bývá začátkem eroze diktatur. Proto nakonec KLDR úspěšně zlikvidovala takzvanou Sunshine politiku svých jižních bratří. Měli k tomu dokonce poučný příběh: lidé na severu jsou jako pocestný, vystavený náladám přírody, před kterými jej chrání dobrý kabát. Tím je Kim Ir-senovo učení. Cílem „sluneční politiky“ bylo pocestného přesvědčit, že je hezky a že tedy může svůj kabát odložit. „A to my nikdy neuděláme“, dokončil historku můj tehdejší protějšek.

Smířlivost ke KLDR samozřejmě nepřichází v úvahu, ale otevřený konflikt s diktaturou také není řešením. Leda bychom zároveň chtěli vymazat z mapy Soul a učinit neobyvatelným kus Korejského poloostrova, zatáhnout do konfliktu Čínu, Rusko a Japonsko. To všechno mají v Pchjongjangu dobře spočítané. Politikové by měli přijít s chytrým řešením. Jsou to oni, kdo mají k dispozici nástroje od tajných služeb po prázdné úsměvy. Nejde o to změnit rázem bídný život obyvatel KLDR, ale změnit chování vůdců této země, aniž by přitom byly neodvratně ohroženy životy těch, kdo v KLDR nežijí.

Současná „přesilová hra“ je přesně to, co KLDR čekala a na co je připravena. Chtělo by to něco rafinovanějšího.


Na blog asi dlouhý text. Kdo chce vidět i doprovodné fotografie, najde je na www.forum24.cz, kde článek vyšel dnes ráno.