Pátek 1. února byl Světovým dnem hidžábu (SDH, Inzamamul Hak). Věděli jste to?

Slaví se od roku 2013 a jeho cílem je „bojovat vzděláváním … proti diskriminaci muslimských žen, které nosí šátek“. Vzdělávání publika spočívá v tom, že si ženy i jiných vyznání vezmou na hlavu šátek. Muslimské feministky si ovšem myslí pravý opak – odmítají hidžáb nosit.

Kdyby se tomu dalo věřit, tak by to vůbec nebylo špatné. Jenomže si pamatuju, že třeba v Turecku nebyl žádný zákaz ani příkaz ohledně hidžábu. Starší ženy běžně nosívaly barevný šátek a burku mívaly jen některé arabské turistky. Turecko je podle ústavy sekulární stát a ve státních úřadech, v armádě nebo u policie se nesměly používat žádné náboženské symboly. To byla jediná existující norma.

Někdy kolem roku 2013 nastal obrat. Nevypukla sice žádná „islámská revoluce“, ale R.T. Erdoğan (jehož manželka a dcera jsou poněkud bigotní muslimky) vyhlásil nošení hidžábu za lidské právo. Měl pravdu, proč by někdo měl bránit muslimce nosit hidžáb, pokud to není v rozporu třeba s bezpečnostními předpisy?

Stalo se to, co se dalo čekat. Od chvíle, kdy tehdejší premiér vyhlásil svou podporu lidským právům muslimek, začaly turecké ženy ve městech – většinou moderní a sekulární osoby – pociťovat sílící sociální tlak, kterému pochopitelně časem podlehly. Za pár měsíců nosily hidžáb i letušky Turkish Airlines a brzy nato byl povolen i policistkám a vojačkám.

Když se na to podíváte z evropského, „západního“ úhlu, můžete si myslet, co chcete, ale ty ženy skutečně mají právo nosit hidžáb. Problém je, že v důsledku společenského tlaku se z toho stává „slušnost“, nevyhlášená povinnost. A když vás k tomu masíruje svými billboardy firma nabízející módní oblečení s „islámským štychem“, která patří manželce prezidenta, je v podstatě hotovo.

Obávám se, že skutečným cílem SDH není boj proti předsudku, ale obhajoba symbolu islámské identity. Proč by hidžáb ostentativně nosily ženy v muslimských zemích, kde si toho nikdo ani nevšimne? Proč by si ho braly nemuslimky? Snadno by mohly být nějakým fanatikem obviněny z urážky islámu. Čím přispívá SDH k odbourání předsudků a diskriminace muslimských žen třeba v Evropě, kde si někteří lidé hidžábu nevšímají a jiné zase neskutečně irituje?

Pokud člověk není sám muslim nebo ještě lépe muslimka, nikdy se nedozví, jestli ta či ona žena nosí hidžáb proto, že chce, nebo proto, že musí. Když jsou ženy různých vyznání a z různých kulturních prostředí pohromadě, bývá to prý docela zábava. Mluví se o stejných věcech, jaké probírají české ženy, když si jdou „pokecat“ s kamarádkami. O tom, která a jak je diskriminovaná, se ale ty ostatní, ať už muslimky nebo ne, dozví jen výjimečně. To nemůže nikoho překvapit. Která česká žena se cizím ženám ochotně a otevřeně svěří, že je obětí domácího násilí nebo psychického nátlaku?

„Mainstreamový“ postoj k hidžábu u nás je nejspíš (exaktně to nevím) dvojí: a) je mi to jedno, b) co sem to svinstvo tahá? Oba jsou očekávatelné, ale ten druhý by bylo dobré korigovat trochou osvěty.

Hidžáb sám o sobě není nic nebezpečného nebo podvratného. Má stejnou funkci jako šátek nebo čepice. Teprve když si vezmete čepici s logem svého oblíbeného klubu nebo oblíbeného politického seskupení, stává se signálem vaší identity. U čepice se to pozná bezpečně, u šátku na hlavě ženy taková jistota není.

SDH považuji za vějičku, na kterou naskočily ženy (a možná i muži), které to myslí dobře s lidskými právy, ale nechaly se polapit těmi, kdo na lidská práva zvysoka kašlou. Důsledky pokryteckého gesta tureckého prezidenta mi připomínají osud jednoho kulturního prvku v KLDR. Skoro všichni dospělí občané tam nosí na klopě odznak s portrétem některého z dynastie Kimů. Nebylo to povinné a v počátcích to nevyjadřovalo nic jiného než úctu k zobrazenému muži. Dnes existuje celá škála odznaků od obyčejných po zlaté a není myslitelné, aby ten, kdo jednou byl s odznakem viděn, se jednoho dne objevil na veřejnosti bez něj.

Forum24 4. února 2019