Slovo dělá muže a prezident Erdoğan se rozhodl svůj slib slnit. Turecká invaze na syrské území je zprávou dne a nějakou dobu ještě bude, ať to nakonec dopadne jakkoliv. A ať už dopadne jakkoliv, bude ji prezident Erdoğan vydávat za vítězství své a celého Turecka.

Začátek vychází podle představ turecké strany – v přehledném a málo členitém terénu severovýchodní Sýrie postupuje turecká armáda celkem bez problémů. Její situace je usnadněna tím, že protivník nemá nic, čím by zabránil leteckým útokům, a skoro nic, čím by zastavil turecké tanky. Za pár dní může být po všem. Na bojišti.

V Sýrii, v Evropě, v Turecku a na území jeho dalších sousedů se bude dohrávat ještě dlouho. Turci se pustili do partie, jejíž gambit mohou vyhrát, ale její koncovku mohou stejně snadno prohrát. A i když třeba neprohrají na bojišti, docela jistě nevyhrají politickou koncovku.

Bez ohledu na to, do jakého pláštíku Turci halí své motivy, tím hlavním je vyřízení „kurdské agendy“ jednou provždy. Turecký stát považuje všechny své občany za Turky. Zdánlivě občanský princip je ale od začátku chápán jako princip etnický, a tak pro menšiny není v Turecku místo. Kurdové by uvítali alespoň něco jako kulturní a jazykovou poloautonomii, ale paranoidní turecké vlády nebyly ochotny přistoupit ani na to. Přičtěte sociální problémy a máte počátek toho, čemu se říká teroristická kampaň teroristů z PKK.

Od začátku vlády problém řešily násilím a když se před několika lety zdálo, že snad konečně dostaly obě strany rozum, ukončil jednání dnešní prezident. Legální kurdská politická reprezentace dostala za uši a PKK obnovila své neblahé aktivity. V Turecku je dnes v podstatě zničená. Její pronásledování na iráckém území mají na starosti stíhačky a tanky turecké armády. Ano, čtete správně – na iráckém území.

Válka v Sýrii se pro Erdoğana stala vítanou příležitostí, jak se zbavit svého „bratra“ (tak jej oslovoval a tituloval) Bašára Asada. Turecko mělo na začátku tzv. arabského jara (také si na ně pamatujete?) jako jediná země přímý a okamžitý přístup k Asadovi. Rozhodlo se jej nevyužít a vsadilo na tzv. syrskou demokratickou opozici. Z té se brzy staly Syrské demokratické síly (SDF), které měly podporu nejen Turecka, ale i jiných Přátel Sýrie (vzpomene si ještě někdo na tento spolek?). V Sýrii se objevili islamisté a prominentní roli mezi nimi sehráli ozbrojenci tzv. Islámského státu (ISIL, Da´eš). Byli také proti Asadovi, ale nebyli pro SDF.

Syrští Kurdové žijí v blízkosti tureckých hranic, ale nejsou totožní s Kurdy, kteří tvoří jádro podporovatelů turecké PKK. V Sýrii vznikly YPG (Jednotky obrany lidu), jejichž ideologie i metody jsou podobné PKK, ale obě organizace jsou na sobě nezávislé. Podařilo se jim využít situace v Sýrii a po letech bojů vznikla na jih od turecké hranice „kurdská entita“, jak tento útvar nazývá prezident Erdoğan. Kurdové si jej s materiální podporou od Američanů vybojovali na vrazích z Da´eš za cenu tisíců obětí.

V době, kdy Kurdové prožívali nejhorší období svého boje s Da´eš (vzpomeňte si na město Kobani, zničené a vyplundrované islamisty za přihlížení turecké armády), se v Turecku pod dohledem tajné služby MIT léčili zranění velitelé Islámského státu a jiných islamistických seskupení. Pod dohledem MIT se do Sýrie dostávaly turecké zbraně a zdravotnický materiál – část silám SDF a část islamistům, protože nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.

Kurdové chtějí žít na svém území a hledat dohodu s Asadem nebo s tím, kdo po něm převezme vládu nad Sýrií. „Kurdská entita“, uznaná legitimní syrskou vládou, by byla velmi špatnou zprávou pro Turecko. Příklady táhnou. To je pravý důvod turecké invaze do Sýrie. Nucený návrat syrských uprchlíků do syrského severního pohraničí by byl milý bonus.

Rusko-turecko-íránské souručenství bojovalo za své zájmy. Za ruskou základnu u Latákie, za íránský vliv a lepší dostupnost Izraele, za tureckou mstu na Asadovi. Evropa strnule přihlížela, Američané poslali nevelký kontingent vojska (s přídavkem francouzským, k němuž by se nyní v případě potřeby rádi přidali i Řekové – to by byl teprve poprask!) a Kurdové bojovali doslova o holé přežití. Nyní nastává čas dělení kořisti a Turecko se hlásí jako první o svůj podíl.

Více než tři milióny syrských uprchlíků jsou pro Turecko velkým břemenem, o tom není sporu. Evropa se nakonec odhodlala k finanční pomoci, ale Turecku je to stále málo. Nestačí ani masivní individuální příspěvky zemí EU mimo unijní prostředky. Nestačí evropské humanitární organizace – ty jsou ovšem v Sýrii, protože Turci je na svém území nechtějí.

NATO se tváří poněkud záhadně, generální sekretář reagoval spíš nezúčastněnými slovy. Americký prezident vydává podivné zvuky, kterým nikdo moc nerozumí a skoro nikdo nevěří. Evropská unie se bojí a reagovala poněkud podrážděně na pokusy tureckého prezidenta ji zastrašit.

Turecké vedení si je velice dobře vědomo vyděračského potenciálu, jaký v sobě mají syrští uprchlíci, dnes v podstatě rukojmí tureckého prezidenta. Pokus v roce 2015 byl úspěšný, a tak teď vyhrožuje Evropě jeho zopakováním, pokud bude EU mluvit o invazi. Že by pomohlo označení „bratrská pomoc“? Zkušenost máme, víme, že se s tím dá vystačit asi dvacet let. Na odvrácení řízené uprchlické invaze do Evropy by to asi ale nestačilo. Co takhle nabídnout Turecku okamžité členství v EU? Nebo aspoň bezvízový styk?

Nálada v turecké společnosti není dobrá. Ekonomika má opravdové problémy, politika prezidentovy AKP už také není tak atraktivní, uprchlíci vadí čím dál většímu množství Turků, Kurdové jsou dlouhodobě poněkud nepopulární. Doba si žádá činy! To ví každý populista, takže to ví i Erdoğan. To je další důvod invaze. Národ má o čem mluvit, má být na co pyšný, má o čem přemýšlet, a ještě na konci čeká vojenské vítězství. Taky byste nechali takovou kartu ležet?

Forum24 11. října 2019