O eutanazii

V parlamentu České republiky se objevují návrhy na uzákonění eutanazie, neboli asistované smrti z milosrdenství. Myslím, že eutanazie do vyspělé společnosti patří jako výjimečný a přísně kontrolovaný akt. V takovém případě je celkem jedno jakými prostředky se eutanazie realizuje a jestli si například smrtící injekci vbodne sám pacient nebo mu pomůže jemu nejbližší člověk či lékař.

Obávám se ale, že my, Češi, netvoříme ještě tak vyspělou společnost abychom eutanazii uzákonili. Je u nás příliš mnoho vražd pro peníze, příliš mnoho mafiánů a miliardových tunelářů, příliš mnoho korupce, příliš často se zjišťuje, že na mol opilý lékař „léčí“. Máme příliš mnoho podivných advokátů. Dokonce i rozhodnutí nejvyšších soudních kapacit vzbuzují leckdy nedůvěru. A hlavně, obrazem společnosti jsou politici, které volíme - a mnozí nám dávají velmi špatný příklad úplatnosti.

Dovedu si docela dobře představit jak plačící rodina, za asistence uplacených advokátů a lékařů, pomůže „milosrdně“ na onen svět svým prarodičům, aby se pak rychle dělili, případně servali, o dědictví.

Přes všechny tyto úvahy si ale myslím, že stejně lékaři nevyléčitelně nemocným trpícím pacientům mohou život ukončit způsoby, které se eutanazií snad ani nedají nazvat – místo cíleného konání způsobujícímu smrt prostě mohou nekonat.

Jedna moje kamarádka upadla před třemi lety do komatu a od té doby je v bezvědomí. Její manžel a dcera se o ní každodenně vzorně starají – stále je naděje, že se jí vědomí vrátí. A přece: byl jsem ji navštívit a když jsem přišel domů řekl jsem své ženě: kdyby mě něco takového potkalo a lékaři usoudili, že můj stav má jen nepatrnou naději na zásadní změnu k lepšímu, nevyživujte mě. S odchodem z tohoto slzavého údolí to prostě nemusí být jednoduché.