Před politickými změnami v roce 1989 se hodně pracovalo s hesly. Vědy se jich týkalo hned několik. Rád bych se pozastavil u dvou z nich. Za prvé to bylo heslo vyjadřované zkratkou VVVV: věda – výzkum – vývoj – výroba. VVVV je typické nereálné schéma, podle kterého se měla organizovat věda tak, aby se její výsledky nakonec vždycky převedly do kvalitních nových výrobků. Jak to dopadalo jsme viděli v Pelíškách: “Kde jen asi soudruzi v NDR udělali chybu?”

V rozvinutých státech už dávno přišli na to, že výsledky vědy jsou nejlépe využitelné, když se vědci nechají bádat na tom, co sami považují za důležité. Říká se tomu vyhledávací výzkum nebo také výzkum iniciovaný badatelem. Poskytovatel prostředků, většinou stát, má jen kontrolovat, že se financemi neplýtvá. Jen v takovém prostředí dochází k objevům. Z těch většina není aplikována ve výrobě. Ale těch několik, které lze přímo prakticky využít, posunou kvalitu života na vyšší úroveň. Kdosi vypočítal, že samotný objev penicilínu zaplatil veškerý biologický výzkum prováděný za veřejné prostředky ve Velké Británii. Je však třeba počítat s tím, že se objev dostane k veřejnosti ve formě výrobku či nějaké služby až mnoho let po jeho dosažení.

Dobrá, víme tedy, jak organizovat vyhledávací výzkum. Vědec podá žádost o podporu projektu a nezávislí odborníci tuto žádost posoudí a ohodnotí. Projekty se seřadí podle kvality a financují se ty nejlépe hodnocené, na které vystačí peníze. Jde v podstatě o systém, který plně využívá intelektuálního potenciálu jedinců – tomuto výzkumu se někdy říká základní věda. Zdá se to jednoduché, ale ve skutečnosti je tento systém plný problémů. Počínají tím, že každý projekt je posuzován jinými posuzovateli a hodnocení jsou tedy různě přísná. Navíc, v jednom oboru se všichni osobně znají (alespoň v jednom státě velikosti České republiky) a zajistit objektivitu není jednoduché. Řeší se to tím, že se vyžadují posudky od zahraničních vědců. A nelze pominout ani střet zájmů posuzovatelů, kteří sami jsou vědci a žádají tedy o podporu svých vlastních projektů. Přesto účinnější systém podpory vyhledávacího výzkumu neexistuje. Alternativou by snad mohlo být přidělit velké prostředky nezpochybnitelným vědeckým autoritám a doufat, že je budou moudře používat ve prospěch špičkového výzkumu. Na tomto principu byly po válce založeny například některé ústavy Akademie věd. Byla to uskupení vědců okolo Jaroslava Heyrovského, Františka Šorma, Otty Wichterleho a dalších. V totalitním systému se však tento systém brzy zvrhnul a vědě leckde vládli straničtí bosové.

Má tedy stát, který na podporu vědy vynakládá veřejné prostředky, vůbec nějakou možnost ovlivnit směry bádání k rychlému využití a přímému prospěchu společnosti? Zajisté že má. Vláda, zpravidla prostřednictvím ministerstev, může vypisovat programy tzv. orientovaného výzkumu případně v omezené míře i výzkumu aplikovaného. Orientovaný výzkum je takový typ výzkumu, který směřuje k řešení určitého širšího problému. Mohou to být například zdravotnické programy nebo vytvoření center špičkových technologií. Ani orientovaný výzkum nesměřuje přímo k výrobkům, ale poskytuje platformu pro praktická využití. Aplikovaný výzkum by pak měl přebírat výsledky orientovaného výzkumu a převést je do vývoje nových výrobků a technologií. Ve vyspělých státech je aplikovaný výzkum financován firmami. Je otázka zda u nás je komerční sektor natolik silný aby mohl financování aplikovaného výzkumu plně pokrýt. Domnívám se že jen ve velmi omezené míře.

Všimněme si rozdílu mezi vyhledávacím a orientovaným výzkumem. Témata vyhledávacího výzkumu určují sami vědci. Témata orientovaného výzkumu jsou omezena vypsanými programy. Často se stane, že vědecký pracovník pracuje na projektu, který dobře zapadne do později vypsaného programu orientovaného výzkumu. Pak se může přihlásit do soutěže o prostředky na orientovaný výzkum. Takže rozdíl je spíše ve způsobu financování než v řešených tematikách samotných. Virolog například studuje mechanismy přenosu dědičné informace a jako model používá virus slintavky a kulhavky. Ministerstvo zemědělství vypíše program na studium tohoto viru v souvislosti s šířící se infekcí. A oba typy výzkumu se tak spojují. Vývoj a výroba moderních vakcín pro tuto chorobu by ovšem již měla být záležitostí buď velké farmaceutické firmy a nebo malé nově vzniklé firmy založené rychle a pružně speciálně pro tento účel. Poznal jsem ve Spojených státech úspěšné firmy, založené na řešení jen jednoho jediného úkolu. Tyto firmy mívají jen několik, zato vysoce kvalifikovaných zaměstnanců.

Takový je tedy současný stav socialistického hesla Věda – výzkum – vývoj – výroba. Druhé heslo, nebo spíše koncepce, byla, že na vysokých školách se má učit a v Akademii věd se má bádat. Není zhoubnější koncepce v oblasti vědy a vzdělávání a dodnes se potýkáme s jejími pozůstatky.
V minulosti byly vysoké školy ostře sledovány z politického hlediska, hlavně proto, že byly v přímém styku s mládeží. Někteří naši nejlepší vědci z nich byli vyhozeni a naštěstí našli své uplatnění v Akademii věd. Dnes se Akademie s vysokými školami spojila, a to je velmi výhodné zejména při vzájemné spolupráci na řešení vědeckých projektů. Akademie je ovšem na vysokých školách závislá při získávání doktorandů. Vzpomínám si, že když já jsem v šedesátých letech dělal konkurs na aspiranturu na Akademii věd, přihlásilo se tenkrát snad dvacet uchazečů. A věděli jsme, že přijmou čtyři, maximálně pět. Dnes se do konkursu na doktorské studium zhusta nepřihlásí nikdo.

Říkává se, že stát nemá lepší investici než je investice do vzdělání a do vědy. Proti tomu namítají někteří zastánci tvrdého trhu, že na tuto investici si musíme nejdřív vydělat. Ale jak si máme vydělat zastaralými výrobami a bez základu na němž můžeme stavět moderní produkci a služby?
Pokud se ve státním rozpočtu nenajdou dostatečné prostředky pro podporu vědy a vzdělávání hrozí nám i odchod nadějných talentů do zahraničí a, co horšího, i mimo vědu. Nedopusťme to!