Milan Knížák rád provokuje. Sám jsem to zažil, když jsme jednou spolu vedli rozhovor v televizi. Někomu to vadí, někomu ne. Já jsem se docela dobře bavil. Ale jedno nelze Milanu Knížákovi upřít. Stará se skvěle o Národní galerii. I když jsou občas i od znalců slyšet slova kritiky, tak expozice Národní galerie mluví samy za sebe.
Včera jsem byl přítomen otevření dvou pater Veletržního paláce. Je tam stálá expozice českého kubizmu a českého umění druhé poloviny 19. století a první třetiny 20. století. Tedy česká moderna. Expozice jsou jedním slovem skvělé. Mají prostor, jsou velkoryse uspořádány s citlivým a nápaditým propojením malby, plastik a industriálních artefaktů.
Míval jsem pocit, že Veletržní palác není vhodným místem pro umělecká díla a chodíval jsem odtamtud s pocitem jakési nepatřičnosti. Ale po včerejšku už ne. Nemohu vám radit abyste se tam šli podívat a vzali s sebou děti a vnoučata. Mohu vám ale radit abyste tam chodili a brali s sebou děti a vnoučata. Protože na to bohatství nelze jen jednou jít a vidět je při zběžné prohlídce. Na to je třeba chodit. Já jsem odcházel s pocitem hrdosti na to, že jsem Čech. V dnešní době ne tak častý pocit.
Dneska je oficiální vernisáž a od zítřka - hurá do Veletržního paláce!