Štědrý den by měl být dnem sdílení. Piráti jsou přesvědčeni, že nestačí odkazovat, protože původní zdroj může zmizet, je nutné kopírovat.

Tisíc let tak nikdo nemluvil

Komentář br. Enza Bianchiho, převora Mnišské komunity v Bose, k papežově vánočnímu projevu k římské kurii

V moderní době nemluvil žádný papež tak, jak mluví papež František. Včera řekl to, co si myslí s vnitřní svobodou, bez narážek a nediplomaticky. V tomto jeho proslovu zaznívá to, co se sv. Bernard – mnich, a ne papež – odvážil říct v 11. století papeži a jeho dvoru: slova, která jen nemnozí dokázali napsat nebo pronést o nápravě církevních neřestí ve chvílích, kdy se ukazovala stále nutnější reforma Církve «in capite et in corpore».



Ale ještě víc v něm zaznívá žalm 101, v němž ten, kdo stojí v čele Božího lidu, slibuje Hospodinu nejen to, že bude kráčet vpřed s bezúhonností srdce, ale že také pošle od sebe pryč toho, kdo „má záludné a naduté srdce, povýšené oko, kdo potají hanobí svého bližního a kdo lže.“ Papež František moc dobře zná psychologii „náboženských lidí“, přítomných v minulosti mezi znalci Zákona a farizei, dnes mezi křesťany „v každé kurii, komunitě, kongregaci a církevním hnutí.“

Nejen pouštní otcové prvních staletí spisovali „katalogy“ neřestí a těžkých hříchů, ještě i generace křesťanů, jako je ta má, měly k dispozici příručky hříchů „myšlenkami, slovy, skutky a opomenutími“ jako přípravu na svátost smíření, a konaly tak osobní zpytování svědomí týkající se vlastní nedůslednosti vůči požadavkům uloženým Desaterem nebo lépe řečeno evangeliem samým. Něco podobného – samozřejmě i v návaznosti na tradici sv. Ignáce - měl na mysli papež František při svém vánočním projevu k římské kurii. A tak svobodně a otevřeně předložil podrobný seznam patnácti „nemocí duše“, počínaje patologií spočívající v tom, že se člověk považuje za nesmrtelného nebo nepostradatelného, a konče nemocí světského zisku a exhibicionismu.

Je zřejmé, že z tohoto katalogu nemocí postihujících lidi Církve vyvstává souhlas s klíčovým pokušením, tedy pokušením moci, pokušením, kterému ďábel vystavil i Ježíše Krista a které on odmítl a přemohl. Právě tato neuhasitelná žízeň po moci způsobuje, že ten, kdo jí podlehne, začíná očerňovat a pomlouvat druhé v novinách, na blozích sympatizujících novinářů ochotných na objednávku i nenávidět. Papež František si nic nevymýšlí, jen jednoduše „čte“ každodenní situaci kolem sebe, situaci, která Církev jako Kristovo tělo deformuje a znetvořuje. Jde o ostrou analýzu, plod zkušenosti jednadvaceti měsíců pontifikátu, rozbor neobracející se ani tak do minulosti a ke skandálům, které předcházely jeho zvolení, jako spíš k přetrvávající současnosti. A je výmluvné, že univerzální protilátku ke všem těmto patologiím papež František nabízí tím, že svůj projev – bohatý na biblické citace a odkazy na exhortaci «Evangelii gaudium» jako důkaz zakořenění v Božím slově a existence jasného plánu jeho skutků a slov - zasazuje do pojetí Církve jako „Kristova tajemného těla“. Obraz těla složeného z jednotlivých údů sloužící jako metafora společenství náleží již ke klasické tradici, ještě dříve než Novému Zákonu, ale vlastní konotace, kterou mu papež dodává a nastiňuje ji těm, kteří mu pomáhají ve vedení „Římské církve, která předsedá v lásce“, je důvěrné společenství tohoto dynamického těla a každého jednotlivého údu s Pánem: „Kurie, stejně jako celá Církev, nemůže žít bez životadárného, autentického a pevného vztahu s Kristem.“

Každý křesťan, ale zvláštním způsobem každá osoba pověřená autoritou nebo službou v pastoraci, je vyzývána k tomu, aby se ptala sama sebe: „Jsem Boží člověk nebo Satanův správce?“ Neexistuje třetí možnost: pokud je totiž pravda, že všichni jsme pokoušeni a všichni padáme, zůstává ovšem pravdou i to, že existuje propast mezi tím, kdo padá a snaží se znovu povstat skrze vyznání své hříšnosti, a tím, kdo přijme své pády až do úplné zkaženosti a třeba i sám sebe před druhými vystavuje na odiv jako toho pravého a příkladného člověka.

Tento cíl, mnohem odvážnější než jakákoli formální reforma, je bezesporu něčím novým a zároveň hluboce zakořeněným v té nejryzejší křesťanské tradici: přivést církevní byrokratický aparát ke své opravdové povaze komunitního těla sloužícího univerzální Církvi. Jistě bude řečeno, že těch nemocí je tolik a že jsou velmi vážné a rozšířené, a tudíž je nemožné brzké uzdravení, a že i tak by období rekonvalescence stejně nebylo imunní vůči možnému novému onemocnění… ale víme dobře, že nezbytnou podmínkou jakékoli účinné léčby je příhodná diagnóza a v tom jsou papežova slova neuvěřitelně přiléhavá.

Jistě, v římské kurii je mnoho lidí, jejichž křesťanský život je opravdovým svědectvím víry, evangelní kvality, loajální služby konané v lásce k papeži a Církvi, a stejně tak tam mohou být i ti, kteří vedou dvojí život „tajený a obvykle zhýralý“, osoby „zbabělé“, které pomlouvají bratra, jiní zase „omezení a nešťastní“, jelikož si už nepamatují na svého Pána a „jsou vášnivě zahleděni do vlastního obrazu, a tak nevidí Boží obraz vtištěný do tváří druhých.“ Přesto ale papež František neztrácí naději v to, že se dočká Kurie, které se bude reformovat, která se obrátí od stavu „orchestru, který vydává disharmonický rámus“ a který způsobuje zkázu sama sebe, k autentickému společenství učedníků Ježíše Krista, ke společenství hříšníků, kterým bylo odpuštěno a kteří jsou schopni následovat výzvu sv. Pavla, kterou adresuje křesťanům do Efesu: být „pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 4,15-16).

Už jsem to napsal a napíšu to znovu: papež František je ozvěnou evangelia a jeho vášeň pro evangelium ho přivádí k tomu, že poměřuje život Církve a každého jejího člena věrností evangeliu. Ale nedělejme si žádné iluze: čím víc půjde papež touto cestou, tím víc se probudí démonické síly, které v dějinách působí, a výsledkem pro opravdové věřící bude zjevení Kristova kříže. Není pravda, že v Církvi bude lépe, pravdou je pravý opak: vždyť Církev musí jen následovat Ježíše, a to i v bolestném odmítání a v pronásledováních a, pokud vtěluje jeho slovo, nedočká se nikdy světských úspěchů.

Papežův katalog „kuriálních nemocí“ ke společnému zpytování svědomí

Vatikán. Papež František se dnes v Klementinském sále setkal se svými spolupracovníky z římské kurie k tradiční výměně vánočních blahopřání. Petrův nástupce při této příležitosti pronáší obsáhlou promluvu, v níž reflektuje pastorační službu Apoštolského stolce. V samotném úvodu Svatý otec všem pracovníkům římské kurie „srdečně poděkoval za každodenní nasazení ve službě Svatému stolci, katolické církvi, místním církvím a Petrovu nástupci.“

„A spolu s vámi - řekl dále papež - chci poděkovat Pánu za uplynulý rok a za všechno dobro, které prostřednictvím služby Svatého stolce štědře prokazoval, a prosit Jej za odpuštění nedostatků, jichž jsme se dopustili myšlenkami, slovy, skutky a opomenutími. Vycházeje z této prosby o odpuštění,“ papež pak vyzval ke „zpytování svědomí za účelem přípravy našeho srdce na slavnost Narození Páně“.

Petrův nástupce se zamýšlel nad římskou kurií jakožto Kristovým Tělem, »při jehož budování – jak říká Druhý vatikánský koncil – se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi« (Lumen gentium, 7). „Je krásné – poznamenal papež – dívat se na římskou kurii jako na vzorek církve, tedy jako na „tělo“, které vážně a každodenně usiluje o to, aby bylo více živé, zdravé, harmonické a sjednocené v sobě a s Kristem.

„Poněvadž je kurie dynamickým tělem nemůže žít bez výživy a péče. Kurie – jako církev – nemůže žít bez vitálního, osobního, autentického a zdravého vztahu s Kristem. Člen kurie, který se denně neživí tímto pokrmem, stává se byrokratem (formalistou, funkcionářem či pouhým zaměstnancem), tedy větví, která usychá, odumírá a je vyhozena. Každodenní modlitba, stálá účast na svátostech, zejména na eucharistii a smíření, denní kontakt s Božím slovem a spiritualita projevující se činorodou láskou, jsou vitální stravou každého z nás. Všichni mějme jasno v tom, že bez Něho nemůžeme činit nic (Jan 15,8).“

„Upřímný vztah k Bohu – pokračoval papež – živí a posiluje společenství s druhými, takže čím více jsme vnitřně spojeni s Bohem, tím více jsme spojeni mezi sebou, protože Boží Duch sjednocuje a zlý duch rozděluje.“ Papež pak přešel k samotnému zpytování svědomí a načrtnul jakýsi „katalog možných kuriálních nemocí“, které „jsou v našem kuriálním životě nejobvyklejší“. Po vzoru otců pouště, kteří takovéto katalogy duchovních nemocí pořizovali, pak František představil seznam patnácti „chorob či pokušení, které oslabují naši službu Pánu“:

„1. Nemoc spočívá v pocitu „nesmrtelnosti“, „imunity“ nebo dokonce „nezastupitelnosti“, přičemž se opomíjí nezbytná a obvyklá kontrola. Kurie, která neprovádí sebekritiku, neaktualizuje se a nesnaží se být lepší, je tělem nemocným. Pravidelná návštěva hřbitovů by nám umožnila spatřit jména mnoha lidí, z nichž někteří možná měli za to, že jsou nesmrtelní, imunní a nezastupitelní! Je to nemoc pošetilého boháče z evangelia, který se domníval, že bude žít věčně (srov. Lk 12,13-21), a také těch, ze kterých se stali páni a pokládají se za nadřazené vůči všem a nikoli za služebníky všech. Často tato choroba plyne z patologie moci, z »komplexu vyvolených«, narcismu, který nadšeně hledí na svůj vlastní obraz a nevidí Boží obraz ve tváři ostatních. Zvláště těch nejslabších a potřebných. Protilékem na tuto epidemii je milost cítit, že jsme hříšníci a říkat si z celého srdce: „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,10).

2. Druhou nemoc nazval papež „martismem“ (od jména Marta) a spočívá v přehnané aktivitě. Jsou jí postiženi ti, kteří se pohrouží do práce natolik, že nevyhnutelně opomíjejí „ten nejlepší úděl“, totiž posadit se Pánu k nohám (srov. Lk 10,38-42). Proto Ježíš svoje učedníky nabádal, ať si „trochu odpočinou“ (srov. Mk 6,31), neboť opomíjet nezbytný odpočinek vede ke stresu a nervozitě. Pro toho, kdo skončil svoje poslání, je odpočinek nezbytný a povinný a je třeba jej trávit seriózně. Pobýt nějaký čas s příbuznými a respektovat volné dny jako chvíle duchovní i fyzické obnovy. Je zapotřebí osvojit si poučení Kazatele, který říká, že „všechno má svůj čas“ (Kaz 3,1-15).

3. Třetí nemoc spočívá v mentálním a duchovním „zkamenění“ a jsou jí stiženi ti, kdo mají srdce z kamene a jsou tvrdošíjní (Sk 7,51-60); ti kdo postupně ztrácejí vnitřní klid, živost a smělost, skrývají se za papíry, stávají se „mechanismem praktik“ a nikoli „Božími muži“ (srov. Žid 3,12). Je to nebezpečí ztráty nezbytné lidské vnímavosti, která nám umožňuje plakat s plačícími a radovat se s radujícími! Je to nemoc těch, kdo přicházejí o „Ježíšovo smýšlení“ (srov. Flp 2,5-11), protože jejich srdce postupem času tuhne a stává se neschopným milovat bezpodmínečně Otce i bližního (srov. Mt 22,34-40). Být křesťanem totiž znamená „mít v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus“ (Flp 2,5), cítění pokory a odevzdanosti, odstupu a štědrosti.

4. Čtvrtou nemocí je přepjaté plánování a funkcionářství. Dochází k tomu, když apoštol všechno puntičkářsky plánuje a věří, že vytvořením dokonalého plánu se věci skutečně pohnou, přičemž se stává účetním či komercialistou. Dobře vše připravit je nezbytné, ale vystříhat se přitom pokušení chtít obsáhnout a pilotovat svobodu Ducha svatého, která zůstává vždycky větší, štědřejší než jakékoli lidské plánování (srov. Jan 3,8). Tato choroba propuká, poněvadž „je vždy snadnější a pohodlnější uvelebit se ve vlastních statických a neměnných pozicích. Ve skutečnosti církev prokazuje věrnost Duchu svatému do té míry, do jaké si nečiní nárok Jej řídit a ochočit. Duch svatý je svěžestí, fantazií a novostí.“

5. Pátou nemocí je špatná koordinace. Nastává, když se oslabuje společenství mezi jednotlivými údy, tělo ztrácí svoji harmonickou funkčnost a ukázněnost a stává se orchestrem produkujícím hluk, protože jednotlivé údy nespolupracují a neprožívají ducha společenství a týmu. Když noha říká ruce „nepotřebuji tě“ anebo ruka hlavě „poroučím já“ působí to rozpaky a pohoršení.

6. Šestou nemocí je duchovní Alzheimer, tedy zapomenutí na „dějiny spásy“, osobní dějiny s Pánem, na „první lásku“ (Zj 2,4). Jde o postupný úpadek duchovních schopností, který dříve či později způsobí člověku vážný handicap, takže není schopen konat žádnou autonomní aktivitu a žije ve stavu absolutní závislosti na svých často imaginárních pohledech. Vidíme to na těch, kteří zapomněli na svoje setkání s Pánem; na těch, kteří postrádají deuteronomický smysl života; na těch, kteří kompletně závisejí na svojí přítomnosti, na svých vášních, rozmarech a mániích; na těch, kteří kolem sebe budují bariéry a zvyky a stávají se stále více otroky idolů, které si vyrobili vlastníma rukama.

7. Sedmou nemocí je hašteřivost a prázdná sláva, když se zdání, barva šatů a odznaky cti stanou primárním životním cílem a zapomene se na slova sv. Pavla: »Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího než je sám« (Flp 2,3). Je to choroba, která z nás činí falešné muže a falešné ženy, žijící falešným »mysticismem« a falešným »kvietismem«. Samotný sv. Pavel takové označuje za „nepřátele Kristova kříže“, protože „se vychloubají tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské“ (Flp 3,19).

8. Osmou nemocí je existenciální schizofrenie. Je to choroba těch, kdo žijí dvojím životem; plod typického pokrytectví průměrnosti a postupující duchovní prázdnoty, kterou nemohou zaplnit doktoráty či akademické tituly. Choroba, která postihuje často ty, kteří opustí pastorační službu a zabývají se pouze úředničinou, čímž ztrácejí kontakt s realitou a s konkrétními lidmi. Vytvářejí si tak svůj paralelní svět, ve kterém dávají stranou všechno, co přísně učí druhé, a ve skrytu sami začínají žít životem značně nevázaným. Při této chorobě je nanejvýš urgentní a nezbytná konverze (srov. Lk 15,11-32).

9. Devátou nemocí jsou řeči, reptání a drby. O ní jsem mluvil už mnohokrát, ale nikde ne dostatečně. Je to vážná choroba, která začíná snadno, někdy třeba jen pár slovy, zmocní se člověka a učiní z něj „rozsévače koukolu“ (kterým je satan) a v mnoha případech „chladnokrevného vraha“ pověsti vlastních kolegů a spolubratrů. Je to nemoc zbabělců, kteří nemají odvahu mluvit zpříma a mluví za zády. Svatý Pavel varuje: „Dělejte všecko bez reptání a váhání. Tak z vás budou lidé bezúhonní a bezelstní“ (Flp 2,14-15). Bratři, střežme se terorismu klevet!

10. Desátou nemocí je zbožšťování představených. Je to choroba těch, kdo nadbíhají představeným a doufají, že se jim od nich dostane přízně. Jsou oběťmi kariérismu a oportunismu, prokazují čest lidem a nikoli Bohu (srov. Mt 23,8-12). Takoví prožívají službu jenom s myšlenkou na to, co mají dostat a nikoli na to, co mají dát. Jsou malicherní, nešťastní a inspirovaní pouze vlastním a fatálním sobectvím (srov. Gal 5,16-25). Tato choroba může postihnout i představené, když nadbíhají některým svým spolupracovníkům, aby si vymohli jejich poddanost, loajalitu a psychologickou závislost, ale konečným výsledkem je opravdová komplicita.

11. Jedenáctou nemocí je lhostejnost vůči druhým, když někdo myslí pouze na sebe a ztrácí upřímnost a vřelost lidských vztahů; když někdo zkušenější nedá své poznání k dispozici méně zkušenému kolegovi; když se někdo dobere určitého poznání a drží si jej pro sebe, místo aby jej pozitivně sdílel s ostatními; když se někdo z nevraživosti či potměšilosti těší ze selhání druhého, místo aby jej pozvedl a povzbudil.

12. Nemoc pietních tváří, totiž nevrlých a sveřepých lidí, kteří se domnívají, že k vážnosti potřebují melancholickou a přísnou tvář a s druhými – zvláště těmi, které považují za podřadné – zacházejí rigidně, tvrdě a arogantně. Tato teatrální přísnost a neplodný pesimismus jsou ve skutečnosti symptomem strachu a vlastní nejistoty. Apoštol se má snažit být zdvořilým, klidným, nadšeným a veselým člověkem, který všude rozdává radost. Srdce naplněné Bohem je šťastné, vyzařuje a předává radost všem okolo. Ihned je to vidět! Neztrácejme tedy onoho radostného ducha, oplývajícího humorem, ba sebeironií, jež nás činí lidmi oblíbenými i ve svízelných situacích. Velice nám prospěje dobrá dávka zdravého humoru. Je dobré často recitovat modlitbu sv. Tomáše Mora. Denně se ji modlím a dělá mi dobře.

13. Nemoc hromadění majetku nastupuje, když se apoštol snaží zaplnit existenciální prázdno ve svém srdci materiálními statky nikoli z nezbytnosti, nýbrž proto, aby se cítil bezpečným. Nic materiálního si totiž nemůžeme vzít s sebou, protože „rubáš nemá kapsy“ a všechny naše pozemské poklady – i kdyby to byly dárky – nikdy nebudou moci zaplnit toto prázdno, ba dokonce jej učiní náročnějším a hlubším. Těmto lidem Pán opakuje: »Říkáš ’Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji’ a nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný, chudý, slepý a nahý.. Buď tedy horlivý a dej se na pokání« (Zj 3,17-19). Hromadění jenom obtěžuje a neúprosně zpomaluje cestu! Napadá mne anekdota: Kdysi španělští jezuité popisovali Tovaryšstvo Ježíšovo jako „lehkou kavalerii církve“. Vzpomínám si na jednoho mladého jezuitu, který během stěhování nakládal na kamion svoje věci: kufry, knihy, předměty a dárky, a přitom poznamenal: to má být ta lehká kavalerie církve? Naše stěhování je příznakem této choroby.

14. Nemoc uzavřených kroužků, ve kterých se příslušnost k nějaké skupince stává silnější než příslušnost k Tělu a někdy i k samotnému Kristu. Také tato nemoc začíná vždycky dobrými úmysly, ale postupem času zotročuje a stává se rakovinou, která ohrožuje Tělo a způsobuje mnoho zla – pohoršení – zvláště těm nejmenším našim bratřím. Nejzáludnějším nebezpečím je sebeničení či palba do vlastních řad. Je to zlo, které zasazuje rány zevnitř (srov. slova Pavla VI., který v souvislosti se situací v církvi mluvil o „satanově dýmu, který nějakou štěrbinou pronikl do Božího chrámu“ – homilie 29. června 1972). A Kristus praví, že »každé království proti sobě rozdvojené zpustne« (Lk 11,17).

15. A poslední je nemoc světského profitu a exhibicionismů, když apoštol svoji službu transformuje na mocenské postavení a svoji moc na zboží, za něž získává světské zisky či větší moc. Je to choroba lidí, kteří nenasytně usilují o růst vlastní moci a za tímto účelem jsou schopni očerňovat, pomlouvat, nactiutrhat a diskreditovat druhé dokonce i v novinách a časopisech. Přirozeně proto, aby se exhibovali a dokázali, že jsou schopnější než druzí. Také tato nemoc Tělu velmi škodí, protože přivádí lidí k ospravedlňování jakéhokoli prostředku, jen aby se dosáhlo cíle, často ve jménu spravedlnosti a transparentnosti! Tady si vzpomínám na jednoho kněze, který si zval novináře, aby jim vyprávěl o soukromých a důvěrných – někdy smyšlených - záležitostech svých spolubratrů i farníků. Pro něj bylo důležité pouze to, aby byl na prvních stránkách, protože měl dojem, že je »mocný a přesvědčivý«, ale způsobil mnoho zla druhým i církvi. Chudák!

Bratři, tyto nemoci a takováto pokušení jsou přirozeně nebezpečím pro každého křesťana a pro každou kurii, komunitu, kongregaci, farnost a církevní hnutí a mohou se vyskytovat na rovině individuální i komunitní.

Je třeba vyjasnit si, že jedině Duch svatý – duše mystického Kristova Těla, jak praví Nicejsko-Cařihradský koncil: »Věřím.. v Ducha svatého, Pána a dárce života« - uzdravuje každou nemoc. Duch svatý podporuje každé upřímné úsilí o očistu a každou ochotu k obrácení. On nám umožňuje chápat, že každý úd má účast na posvěcení těla i na jeho oslabení. On je promotorem harmonie. »Ipse harmonia est« - říká sv. Basil. Svatý Augustin říká: »Dokud nějaká část patří k tělu, není jeho uzdravení beznadějné, avšak, co je odděleno, nelze ošetřit, ani uzdravit« (Sermo, CXXXVII, 1). Uzdravení je také plodem uvědomění si choroby a osobního i komunitního rozhodnutí léčit se trpělivě, pečlivě a vytrvale.“

Řekl mimo jiné papež František.