S Dominikem Dukou jsem se setkal už před 19 lety. Připravoval jsem tehdy k vydání Malý biblický atlas a hledal jsem odborníky, kteří by mi pomohli počeštit starověkou orientální geografickou terminologii, která byla navíc v originále poitalštěna. Dominik Duka už tehdy patřil mezi věhlasné biblisty, navíc byl ochotný, milý a vtipný.


Můj první dojem ze setkání byl, že mám před sebou dobrého člověka. Byl jsem tehdy mladý absolvent teologie a nosil jsem na „džísce“ z recese odznak Pacem in Terris, stejnojmenné organizace kolaborantských katolických kněží. Klimbající kříž, který vypadal spíš jako vyznamenání hodnostářů třetí říše, Dominika Duku pobavil. Poznal jsem při studiích celou řadu teologů, ale biblisté – starozákonníci i novozákonníci – patřili vždycky k těm lidštějším, protože měli blízko k moudrosti starověké biblické literatury.

Jestliže se nyní stává Dominik Duka tváří katolické církve u nás, je to určitě dobrá zpráva.

Působení jeho předchůdce – kardinála Vlka – jsem vnímal dlouho spíše negativně. Nelíbilo se mi, jakým způsobem se církev pod Vlkovým vedením postavila k tzv. podzemní církvi a ke kolaborantům ve svých vlastních řadách. Osobní velké zklamání jsem zažil, když jsme se snažili s Janem Jandourkem přepracovat příšerný rukopis učebnice náboženství pro 9. třídu. Autorka původního textu si na nás u tehdejšího arcibiskupa Vlka stěžovala a ten naši verzi autoritativně odmítl a dal jí volnou ruku dělat si s knihou, co uzná za vhodné. Autorka tehdy bez skrupulí z větší části vykradla naši práci a v důležitých pasážích se vrátila ke svým připitomělým frázím. Nakladatelství se tehdy podvolilo, ale redakce nebyla ochotna se pod učebnici podepsat. Byl jsem z toho dlouho znechucen.

Teprve poslední dobou jsem začal vnímat kardinála Vlka pozitivněji. Začal se naprosto otevřeně vyjadřovat ke stavu naší společnosti a navíc nikdy netrpěl iluzemi o osobnosti Václava Klause. Tím mi začal být sympatičtější než Dominik Duka, který byl v tomto směru buď obratný diplomat, nebo úplně „mimo mísu“ tak jako celá řada dalších veřejně známých osobností. V této souvislosti bude zajímavé sledovat, jak lehce nový arcibiskup dokáže vyřešit otázku vlastnictví katedrály. Ukáže se totiž, jak silný byl vliv Vlkovi nepřátelského Klause na celou zmíněnou kauzu.

Co se dá reálně čekat od nové tváře české katolické církve?

Podle mého názoru se bude diplomatičtěji a úspěšněji snažit o narovnání starých pořádků mezi církví a státem. Bude sympatičtěji vystupovat na veřejnosti, ale nic převratného se během jeho působení nestane, pokud za převratnou událost nebudeme považovat případné majetkové narovnání a smlouvu s Vatikánem. Vztah společnosti a církve zůstane na svých výchozích pozicích.

Čím by mě mohl Dominik Duka příjemně překvapit?

Kdyby nový primas předstoupil před církev a společnost s projevem v následujícím duchu: „Bratři a sestry, naše společnost je na huntě. Není namístě od státu cokoliv čekat. Tato společnost čeká něco od nás. Kdysi jsme dokázali dát smysl chudobě a dnes je čas opět ukázat pravou tvář naší víry, totiž že naše bohatství nepochází z tohoto světa.“

Proč nový český primas něco takového nikdy neudělá? Protože je to jen formální představitel místní církve, který se musí ohlížet na názory dalších představitelů jednotlivých diecézí a církevních řádů. Duch sice může být odhodlán, ale tělo je slabé.

Nicméně dobrému člověku Dominiku Dukovi přeji vše dobré.