Někteří čeští europoslanci svým hlasováním na půdě Evropského parlamentu straní autoritářským režimům. Staví se tak do opozice nejen vůči většině, ale i vůči stabilním regionálním partnerům.

V případě jejich postoje vůči autoritářským režimům, který zastávají na půdě Evropského parlamentu, se mezi nimi smazávají rozdíly typické pro příslušnost na pravolevém politickém spektru.

Maďarský think-tank Political Capital nedávno zveřejnil rozsáhlou studii zaměřenou na Evropský parlament a jeho odolnost vůči vlivu ze strany autoritářských režimů, a to především ze strany Ruské federace. Analýza s názvem Autoritářské stíny v Evropské unii a podtitulem Vliv autoritářských třetích zemí na instituce Evropské unie se soustředí na hlasování europoslanců v klíčových otázkách a specificky se zabývá europoslanci, kteří v Evropském parlamentu reprezentují země střední a východní Evropy (Maďarsko, Polsko, Slovensko, Česká republika, Bulharsko, Rumunsko a Rakousko). Jak obstáli čeští europoslanci ve srovnání s kolegy z dalších zemí střední a východní Evropy a jak obstáli ve srovnání s ostatními ze zbylých států?

Na základě hlasování v klíčových oblastech byl vyhodnocován postoj jednotlivých europoslanců vůči autoritářským režimům a vůči Kremlu specificky. Příkladem může být hlasování o společném návrhu usnesení o odsouzení národního bezpečnostního zákona, který Čína uvalila na Hongkong, usnesení, v němž EU odsuzuje ruský zákon o zahraničních agentech, či pozměňovací návrh, který zamítá zvláštní výbor pro volební vměšování ze strany cizích mocností.

Mezi nejzajímavější obecná zjištění patří, že Evropský parlament je silně a stabilně imunní vůči tlakům ze strany autoritářských zemí, neboť přímo volení poslanci, kteří jsou kritičtí vůči autoritářským zemím včetně Kremlu, mají v EP pohodlnou většinu. Aby pohodlnou většinu ztratili, musely by zaujmout opačný postoj největší parlamentní frakce Evropská lidová strana (EPP), Progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D) a Obnova Evropy (Renew Europe), které jsou dle výsledků analýzy vůči autoritářským režimům včetně Kremlu vůbec nejkritičtější.

Graf č. 1: Evropské parlamentní skupiny ohodnocené dle jejich postoje vůči autoritářským režimům (průměr na všechny poslance dané skupiny). Čím vyšší číslo, tím kritičtější postoj vůči autoritářským praktikám.


Graf č. 2: Evropské parlamentní skupiny ohodnocené dle jejich postoje vůči Kremlu (průměr na všechny poslance dané skupiny). Čím vyšší číslo, tím kritičtější postoj vůči Kremlu.


Jak si vedou Češi mezi poslanci EP ze zemí střední a východní Evropy?
Europoslanci za KDU-ČSL, Piráty, STAN, ODS, ANO 2011 a TOP 09 stojí co se týče hodnot jejich indexů nad unijním průměrem. To znamená, že svým hlasováním dávají najevo kritiku vůči autoritářským státům a podporují unijní snahy zavádět různé typy opatření proti tlakům přicházejícím ze strany těchto zemí. Poměrně věrně kopírují linku nastavenou jejich příslušnými frakcemi a pomáhají tak udržet parlamentní imunitu vůči autoritářskému úsilí ovlivňovat unijní politiku. Ze všech českých europoslanců vychází nejlépe Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), který u obou indexů obdržel nejvyšší možný počet bodů, tedy 100. Nejhůře je na tom Kateřina Konečná z KSČM, a to ne pouze mezi českými europoslanci, ale mezi všemi europoslanci ze zemí střední a východní Evropy. Nutno však dodat, že na chvostu žebříčku zkoumaných indexů není sama a společnost jí dělají hned dva další Češi.

Prvních pět míst mezi europoslanci zemí střední a východní Evropy s nejnižším skóre u obou indexů dohromady totiž zcela opanují čeští a slovenští poslanci s tím, že na stupni vítězů stojí výhradně Češi. Kateřina Konečná z KSČM a Hynek Blaško a Ivan David z SPD jsou podle toho, jak hlasují v EP, mezi všemi europoslanci zemí střední a východní Evropy nejméně kritičtí jak vůči autoritářským státům obecně, tak i vůči Kremlu specificky.

Graf č. 3: Top 5 europoslanců, kteří získali mezi všemi europoslanci zemí střední a východní Evropy nejnižší skóre v obou měřených indexech, což znamená, že jsou nejméně kritičtí vůči autoritářským režimům i specificky vůči Kremlu.


Skutečnost, že Kateřina Konečná, Hynek Blaško a Ivan David jsou málo kritičtí vůči autoritářským státům, není sama o sobě nijak překvapivá. KSČM i SPD jsou strany, které dlouhodobě kritizují EU, SPD dokonce zpochybňuje české členství a požaduje národní referendum o vystoupení z EU. Jedná se o stejné strany, které již dlouhodobě popírají existenci hybridní války vedené Ruskem, aktivně využívají české dezinformační stránky k šíření svých myšlenek, zamaskovaných jako objektivní fakta, a téměř výhradně se v jakékoli konfrontaci staví na stranu Ruska a Číny. V českém prostředí jde silný euroskepticismus ruku v ruce s proruskými postoji, což napomáhá snahám Ruské federace o vnitřní rozkol Evropské unie. KSČM i SPD se ztotožňují s kremelským smýšlením a jsou připraveny jej prosazovat v Evropském parlamentu.

Skutečnost, že se jedná o krajně pravicovou a krajně levicovou stranu, je hořkosladkým důkazem toho, že pozice strany v politickém spektru není pro Rusko důležitá, pokud může těžit z přínosné spolupráce. Toto ostatně zapadá mezi tradiční ruské metody, kterými si Kreml zajišťuje spolupracovníky napříč Evropou. Pravicové i levicové subjekty se spojují s pro-kremelsky smýšlejícími iniciativami, z čehož se mimo jiné těší mediální pozornosti, a jezdí na zahraniční návštěvy placené Kremlem. Kromě zmíněných českých politických stran do této skupiny patří například řecký krajně pravicový Zlatý úsvit či řecká Koalice radikální levice (známá jako Syriza), Srbská radikální strana nebo francouzské Národní sdružení pod vedením Marine Le Penové. Rusko si tak zajišťuje podporu na mezinárodních fórech a v dalších institucích, Evropský parlament nevyjímaje.

V kontextu výše popsané analýzy se ukazuje, že europoslanci za SPD a KSČM se svým hlasováním staví do antisystémové pozice. Jejich snaha stranit autoritářským režimům se zde projevuje takřka radikálně, nijak však neoslabuje silnou pozici Europarlamentu, která je v těchto otázkách přesně opačná. A co více, zmínění europoslanci tímto jednáním narušují de facto jednotnou pozici europoslanců zemí střední a východní Evropy, neboť podle toho, jak hlasují, se většina z nich řadí mezi silné kritiky autoritářských režimů. Tato skutečnost je v rozporu s tím, jak obě zmíněné české národní strany rétoricky vyzdvihují spolupráci východoevropského regionu se silným důrazem na Visegrádskou čtyřku. Faktem ovšem je, že v tomto případě se Kateřina Konečná, Ivan David a Hynek Blaško posunuli na politickou periferii nejen Europarlamentu, ale i svých tradičních regionálních spojenců. Otázkou zůstává, jak z takové politiky může těžit Česká republika, jejíž zájmy mají europoslanci na půdě EU prosazovat.

Autorka: Veronika Krátka Špalková – Analytička programu Kremlin Watch Bezpečnostního centra Evropské hodnoty