K výročí Sametové revoluce

Když moje žena Françoise před pár dny ťukala do klávesnice při hledání novinek na internetu, uslyšel jsem najednou až bolestně známý hlas. Hlas z minulosti, který přesto zněl daleko palčivěji než cokoliv, co jsem kdy četl, viděl či slyšel v současných médiích.

Z obrazovky malého počítače se na mě díval Václav Havel. Promlouval k účastníkům konference, které se nemohl osobně zúčastnit. Téma konference bylo: Ukrajina v Evropě a ve světě. Byl to proslov člověka, ve kterém se neuvěřitelně pojila odvaha revolucionáře, prozíravost státního činitele a bystrost umělce. „V současné době“, řekl prezident České republiky, „je svět rozdělený na velká regionální společenství. Úkolem Evropy, její mravní povinností, je zabezpečit Ukrajině svobodnou volbu, k jakému ze společenství chce náležet. Z geopolitického úhlu pohledu je poloha této překrásné země s její tragickou a pestrou historií taková, že od jejího osudu se v mnoha ohledech odvíjí osud ,světového uspořádání‘.“ Tedy blízká budoucnost lidstva.

Tato slova velkého syna českého národa dnes znějí aktuálněji než před deseti lety, kdy byla pronesena, tedy 4. února 2004.

Pamatuji si první setkání s Václavem Havlem v Praze. Začátkem roku 1990 Alexandr Dubček, který byl tehdy předsedou Federálního shromáždění, pozval do Prahy nás, účastníky demonstrace z 25. srpna 1968 na Rudém náměstí. Pozvaná byla i Ljusja Bonner (Jelena Bonnerová), neohrožená obhájkyně lidských práv, vdova po A. D. Sacharovovi. Praha ještě kypěla svátečním entuziazmem úspěšné revoluce. Jakoby národ byl hrdý na to, že se mu podařilo zachránit, pronést přes celou svou nelehkou historii ty hodnoty, na kterých závisí jeho samotná existence. Prezidenta vítali všude nadšenými ovacemi. Měl jsem to štěstí být svědkem toho, jak je slovní spojení „duše národa“ vnímáno ne jako poetická metafora nebo metafyzická definice, ale jako hmatatelná skutečnost.
Mladá demokracie se právě pokoušela stavět na nohy. Prosili jsme prezidenta, aby vystoupil na obranu Litvy, kde stále lid utlačovaly tanky.

Václav Havel váhal: „Gorbačov mi zavře plyn a lidé v nemocnicích budou umírat zimou“. „Nezavře“, řekla přesvědčivě Ljusja, která právě přijela z Moskvy. Poradila prezidentovi, aby udržoval přímé styky s vedením Sovětských republik. Díky tomu, že byla ve středu událostí, už cítila, že zchátralé Velké impérium prožívá své poslední dni.

Uběhlo bezmála čtvrt století a mnohé se změnilo.

Sovětští vojáci, tehdy úspěšně postrkovaní Michalem Kocábem, se ubozí a plní obav vraceli domů ze střední Evropy.

Dnes se chystají k frontálnímu útoku z jimi už zabraného Krymu a východní Ukrajiny.

Tehdy stála neozbrojená skupina hrdinných Moskvanů jako živý štít před Bílým domem a čekali krvavý útok ze strany armády a KGB.

Dnes 85% obyvatel Ruska schvaluje Putinovu agresi, která přivedla zemi na práh třetí světové války. Jejich motivace je samozřejmě různá.

Jedni jsou hnáni strachem, druhé postihla slepá horečka po obnově Impéria, další jsou ze zvyku pod vlivem stáda.

V každém případě se totalitní režim vrací „ke svým kruhům“, současně se více či méně přibližuje, bez překážek, k hranicím rozpačité, váhající Evropy.

Tehdy začali propouštět politické vězně.

Dnes se jimi opět plní vězení a lágry.

Tehdy byly legalizovány organizace hájící lidská práva.

Dnes hrozí zavření Memoriálu, který chrání paměť národa a je nejvlivnějším obráncem lidských práv v Rusku. Putinští historici, „filozofové“ a publicisté vkládají do pečlivě vymývaných mozků národa jimi preparovanou „pamět“, kterou by jim mohl závidět Goebbels i jeho stalinští kolegové. Ukazuje se, že celá historie Ruska sestává z nekonečné hrdinné obrany před chamtivým, agresivním Západem.

Právě tím Rusko obhajuje zisk nových území, neúměrně se rozšiřujících díky obranným válkám.

A dnes obnovené Rusko spolu s jeho bájnou svobodou medií , „diktaturou zákona“ a solidní „vládnoucí demokracií“ stojí tváří v tvář hnijícímu, zkorumpovanému Západu. Cizí země Rusko nepotřebuje. Ctí mezinárodní právo a požaduje pouze „to své“. A k tomu jen osvobození „podrobených“ národů. Abcházie, Jižní Osetie a Podněstří už jsou osvobozeny.

Za nimi následoval Krym. Šíří se osvobození Novoruska (národ a stát počaté v rekordním čase v líhni FSB a GRU (Hlavní zpráva rozvědky), nacházející se na území Donbasu).

Kam dále se požene ruská trojka, opěvovaná nesmrtelným Gogolem?

V popředí zůstává Ukrajina, za ní jsou bratrské slovanské národy, které už byly dříve podrobeny osvobození.

Kdo si dovolí tuto čítankovou Trojku zastavit? Určitě ne láskou hýřící Obama, který si beznadějně plete přátele s nepřáteli a naopak!

Během tohoto památného výročí Sametové revoluce se chci obrátit k národům České a Slovenské republiky s bratrskou láskou a s přáním vítězství.

Jménem svých přátel z Rudého náměstí, jejichž názory znám. Jménem těch, kteří odešli. I jménem těch, kdo jsou s námi na této Zemi.

Prokázali jste nám čest za to, že jsme si dobře vybrali čas a místo k pozvednutí vaší vlajky a našeho hesla před tvář agresora.

Chtěl bych, abyste vystoupili na Fóru Evropské Unie, na Fóru Evropy se svými vlajkami a naším společným heslem.

Aby se Evropa probudila ze svého letargického spánku. Dokud není pozdě.

ZA VAŠI A NAŠI SVOBODU!

Viktor Fajnberg, v Paříži 16. 11. 2014.