Mají ženy a muži v České republice stejné pracovní příležitosti?
Nedávno jsem opět dostala stále se opakující otázku – jestli si myslím, že ženy a muži mají stejné respektive rovné pracovní příležitosti? Měla jsem někdy pocit, že jako žena musím vynaložit daleko více úsilí k tomu, abych dosáhla na stejnou nebo vyšší řídící pozici než muž? Zda jsem byla někdy v situaci, že místo mě byl upřednostněn muž?
Nechtěla bych zde opakovat fakta založená na různých výzkumech, která všeobecně tvrdí, že to mají ženy na trhu práce stále velmi těžké, že je jich málo v řídících pozicích, ať již v podnikatelské, politické nebo státní sféře. Že stát s podporou různých institucí v čele s Evropskou unií pomocí programů, ale i soutěží se snaží, podle mého názoru, uměle zavádět rovné příležitosti. Zatím tyto snahy nemají zákonné normy, ale uvidíme, jakým směrem se budou na poli legislativy v budoucnosti ubírat.
Musím konstatovat, že situace na trhu práce, se postupně mění a tím se mění i přístup k ženám. Určitě se mění k lepšímu. Nastupující generace mladých – ať žen či mužů – je jiná. Je nezatížená totalitním myšlením, mnohdy má zahraniční studijní a pracovní zkušenosti, její výchova a prostředí, ve kterém vyrůstala, byly liberálnější a tolerantnější, řekla bych, že tolik nevnímá a neřeší genderové otázky. Velmi jsem byla překvapena, když mi můj, o něco mladší, kolega právě při rozhovoru o této problematice sdělil, že on osobně vůbec nemá pocit, že by to ženy na trhu práce měly těžší nebo obtížnější. Že chápe jejich potřeby – osobní i kariérní – a samozřejmě přistupuje ke každému člověku rovnocenně a hlavně podle toho jaký je.
Moje zkušenost je bohužel rozdílná. Mám pocit, že jsem se musela vždy snažit o něco víc než moji kolegové, prokázat nejen větší znalosti, ale mít i větší vůli, abych se dostala tam, kde jsem. K tomu všemu jsem musela být na správném místě, ve správné chvíli a mít podporu svých nejbližších. I v současnosti nemám okolo sebe přesně ukázkový poměr žen ve vysokých řídících funkcích a ani firma, ve které jsem partnerkou se na globální úrovni touto rovnocenností nemůže pochlubit. Ale pevně věřím, že se to časem změní.
Nechtěla bych zde opakovat fakta založená na různých výzkumech, která všeobecně tvrdí, že to mají ženy na trhu práce stále velmi těžké, že je jich málo v řídících pozicích, ať již v podnikatelské, politické nebo státní sféře. Že stát s podporou různých institucí v čele s Evropskou unií pomocí programů, ale i soutěží se snaží, podle mého názoru, uměle zavádět rovné příležitosti. Zatím tyto snahy nemají zákonné normy, ale uvidíme, jakým směrem se budou na poli legislativy v budoucnosti ubírat.
Musím konstatovat, že situace na trhu práce, se postupně mění a tím se mění i přístup k ženám. Určitě se mění k lepšímu. Nastupující generace mladých – ať žen či mužů – je jiná. Je nezatížená totalitním myšlením, mnohdy má zahraniční studijní a pracovní zkušenosti, její výchova a prostředí, ve kterém vyrůstala, byly liberálnější a tolerantnější, řekla bych, že tolik nevnímá a neřeší genderové otázky. Velmi jsem byla překvapena, když mi můj, o něco mladší, kolega právě při rozhovoru o této problematice sdělil, že on osobně vůbec nemá pocit, že by to ženy na trhu práce měly těžší nebo obtížnější. Že chápe jejich potřeby – osobní i kariérní – a samozřejmě přistupuje ke každému člověku rovnocenně a hlavně podle toho jaký je.
Moje zkušenost je bohužel rozdílná. Mám pocit, že jsem se musela vždy snažit o něco víc než moji kolegové, prokázat nejen větší znalosti, ale mít i větší vůli, abych se dostala tam, kde jsem. K tomu všemu jsem musela být na správném místě, ve správné chvíli a mít podporu svých nejbližších. I v současnosti nemám okolo sebe přesně ukázkový poměr žen ve vysokých řídících funkcích a ani firma, ve které jsem partnerkou se na globální úrovni touto rovnocenností nemůže pochlubit. Ale pevně věřím, že se to časem změní.