Pamatuji si dobu blahého socialismu, kdy mi bylo vždy sobecky líto, že nějaký zpěvák nebo herec emigroval, neboť mi bylo jasné, že jeho písničku již u nás neuslyším a jeho film neuvidím. I když dodnes nevím, v čem se po Matuškově emigrací stala najednou pro režim nebezpečná jeho úvodní píseň z Chalupářů „Když máš v chalupě orchestrion“.

Také si pamatuji ze základní školy, že jsme se skoro rok učili ruský jazyk bez učebnice ruštiny, protože v té učebnici byla vytištěna lidová pověst o řece Ankaře, kterou zapsal někdo (všem do té doby zcela neznámý), kdo se stal disidentem. Až krátce před vysvědčením jsme dostali učebnice nové – zcela totožné, pouze pověst o Ankaře byla nahrazena... pověstí o Ankaře. Leč převyprávěnou někým jiným, prokádrovaným.

Ano, taková to byla doba. A nyní, na stará kolena, se zase cítím jako za mlada.

Žijeme v („třídně“) rozděleném a pečlivě prokádrovaném světě. Máme své svaté, kteří soustavně ukazují prstem a pohoršují se nad hříchy druhých, a máme zde reprezentanty zla, které je nutno nejen umlčet, ale i vymazat – prozatím jen z lidského povědomí, z veřejného prostoru a komunikace.

Útěšně přehledné (neboť černobílé) prostředí je, zdá se, ještě jasnější a bezpečnější než to za komunistů. Neboť komunisté se až chorobně báli zrádců a zradu cítili na každém kroku. Kdo je dobrý, nebylo u nich „nafurt“. Proto bývali značně nejistí a podezřívaví i mezi sebou.

Nyní jsou ale karty rozdány snad navěky a současní kádrováci mají snadnou práci. Tábor dobra a tábor zla jsou jasně a navěky definovány. Neexistuje vývoj, vnitřní proměna a přeměna, neexistuje vnitřní svár světlé a temné stránky naší duše. Pokud jsi jen jednou, třeba před dvaceti lety, v mysli zhřešil (například v afektu zanenáviděl černochy), jsi dodnes rasistou. Pokud jsi v osmnácti někoho políbil, aniž by ses zeptal, zda můžeš, jsi i v šedesáti šovinistickým prasetem. Pokud se dochovala fotka, jak coby čerstvý otec na své hrudi chováš právě vykoupaného nahatého prvorozeného synka nebo dceru, vždy jsi byl a vždy budeš pedofilem.

„Svatí veřejné čistoty“ pečlivě sledují každý náš výrok, každý náš pohyb, každou vyjádřenou myšlenku. Stanovují se závazná pravidla, jak jedině správně mluvit o Romech, vztazích mezi mužem a ženou, homosexuálech, 17. listopadu, inkluzi a Miladě Horákové. Určuje se, kdo je hoden a kdo nehoden odkazu dějin...

Děsíme se čínského sledovacího systému, který kádruje každého občana, a přitom jsme u nás (míněno ve světě západním, politickokorektním) mnohem levněji sami sobě pořídili ještě efektivnější systém sledování. A ani jsme k tomu nepotřebovali technologii Huawei, stačí jen šířící se nákaza zmagořených mozků.

Reprezentanti dobra ví, že jsme obklopeni mocnými sedimenty zla z dob minulých. Je třeba vyčistit knihovny, přepsat nebo vymazat pohádky, stáhnout z éteru závadné písničky a závadné zpěváky, nepromítat filmy anebo je přetáčet s jinými herci... Vzhledem k tomu, že je jen otázkou času, kdy někdo najde něco na každého (vždyť kdo nejen v šoubyznysu někdy nějak „neujel“?), bude západní svět zanedlouho bez písniček a bez filmů. A také bez galerií. Víte jaký byl například Picasso ve vztazích k ženám nechutné prase?

K tomuto příspěvku mě přivedla současná „kauza Michael Jackson“.

Aby bylo jasno: chová-li se (choval-li se) někdo špatně, nelze mlčet. Ale mluvit a soudit by se mělo v pravou chvíli. To, co mě nadzvedlo, je současné neuvěřitelné pokrytectví „svatých veřejné čistoty“. Proboha! Vždyť Jacksonovo úchylné chování se řešilo už před třiceti lety. Existuje snad na světě člověk, který by Jacksona považoval za „normálního“, ať už se tím míní cokoli? Svěřil by mu snad někdy někdo na opatrování své malé dítě?

Ale dnes jeho vážná pochybení řešíme jako zásadní aktuální událost a bojovníci za čistotu najednou odmítají poslouchat jeho muziku. Muziku deset let mrtvého zpěváka. A svět je zase o něco lepším místem...

Protože jsem povaha poněkud poťouchlá, přeji „svatým strážcům“ jedno: aby se provalilo, že vynálezce vysokofrekvenční „bezbolestné“ zubní vrtačky neměl rád Romy, poplácával svou sekretářku po zadečku, mluvil hezky o křesťanství a ve společnosti vyprávěl vtipy o homosexuálech.

Už se těším, jak „svatí našich dnů“ hrdě odmítnou zubařskou techniku poskvrněnou nezřízeným životem a odpornými názory jejího vynálezce a půjdou si zuby léčit ke kováři. Fakt jim to moc přeju.