Dýchat za (čistý) český průmysl
Příští ministr životního prostředí Pavel Drobil se původně chystal šéfovat resortu průmyslu a obchodu. Proto kdesi prohlásil, že bude "dýchat za český průmysl", a dotyčný výrok mu teď ze všech stran otloukají o hlavu s ironickými poznámkami, jakpak asi může vést ekologický úřad.
A proč by nemohl?
Jestli bude Pavel Drobil úspěšným ministrem životního prostředí, posuzujme nyní podle jeho plánů a posléze podle výsledků. Pro svůj nový post má přinejmenším jeden silný předpoklad – žije na Ostravsku, kde dobře vědí, co je to katastrofální smog. Nikoli čísla ve statistikách špinavého vzduchu, nýbrž bronchitické děti. Na druhou stranu přichází z dozorčí rady státních Lesů ČR, které se netají nepřátelstvím k národním parkům. Proto bude namístě bedlivě sledovat, jak si poradí s péčí o naši společnou přírodu a zda pod jeho řízením dostanou přednost turisté, nebo dřevaři.
Nicméně může být dobrým ministrem životního prostředí, aniž by ze svého průmyslového slibu slevil. Předně většina tuzemských továren nikterak velké ekologické škody nepůsobí. Nemusíme si vybírat mezi prosperitou a čistým vzduchem. To jen ČEZ, hutní a uhelné společnosti nám vnucují obstarožní představu, že český průmysl rovná se kouřící komíny a povrchové doly.
Navíc leitmotivem ekologických programů už dávno přestala být instalace drahých filtrů. Úkolem nových zelených zákonů většinou není regulovat, nýbrž motivovat. Mají rozhýbat inovace a nastartovat investice. Pasivní domy, levná energie z obnovitelných zdrojů, efektivní technologie v průmyslu nebo auta s nízkou spotřebou jsou také výbornou příležitostí pro domácí podniky. Zdejší firmy se strojírenskou tradicí, výbornými inženýry a kvalifikovanými dělníky mají obzvláště dobrou výchozí pozici. Vytvoří nová pracovní místa a srazí dovoz paliv z Ruska. Česká ekonomika loni každý den utratila 246 milionů korun pouze za import ropy a ropných výrobků.
Místopředseda ODS svůj pověstný výrok očividně říkal ve víceméně neutrální souvislosti. Evidentně neměl na mysli rozpumpování zeleného hi-tech – ale ani konkrétně ochranu špinavých firem před voláním po čistém vzduchu. Důvodem k obavám, co ve vládě navrhne, jsou spíš Drobilova prohlášení, že by plošně seškrtal impulsy, kterými se stát snaží slibná čistá odvětví nastartovat. Protože to by nedýchal za český, nýbrž čínský průmysl.
Ministři by se zde měli inspirovat britskou konzervativní koalicí. Příležitosti máme enormní. Velké debaty o nových energetických zdrojích vedle nich vypadají poněkud jako poznámka pod čarou. Možnosti zateplování domů jsou asi pětkrát větší než energie, kterou by dodávalo kontroverzní vystěhování dalších obcí a rozšiřování uhelných dolů na Mostecku. Přitom právě vytápění nyní pohltí největší díl z dováženého zemního plynu.
Kabinet může navrhnout ambiciózní program, jak dům po domu, rok po roku postupně zateplíme republiku, vytvořit Fond energetické nezávislosti, který jej bude financovat, a investovat do něj peníze z povolenek ke znečišťování.
Vláda přitom musí k zelené ekonomice přistupovat se zdravým rozumem. Příkladem budiž aktuální diskuse o solárních elektrárnách. Je to prozatím drahá, nicméně výhledově velmi slibná technologie. Výrobní náklady doslova letí dolů – loni klesly o více než 20 procent – a kreativní vynálezy berou dech. Nové typy panelů používají sofistikované nanotechnologie, neobsahují konvenční křemík nebo je lze svinout jako koberec.
Stát má dvě možnosti, co udělat. Může v inovacích vidět dobrou příležitost s dětskými neduhy, jež chce a bude řešit. Pak by měl motivovat k rychlému snižování nákladů a opatrně také k investicím, nicméně podporu důsledně limitovat a prozatím výběrově soustředit například na malé elektrárny na střechách. Nebo vláda může usoudit, že jde o nepříjemnou komplikaci, která navíc aktuálně má nesporná rizika, a proto celé odvětví preventivně udusit a zadupat do země. A protože čeští politici i ministerská byrokracie s převahou hlasují pro druhou možnost, průlomová a levná solární řešení vznikají jinde. Konkrétně v Kalifornii, Kalifornii, Kalifornii, Německu, Japonsku a Číně.
Ostatně právě ve Velké Británii předloni zákonem stanovili závazné tempo, kterým chtějí v příštích desetiletích investice do zelených technologií nastartovat. Na první pohled je to pouze proklamace. Ale legislativu navrhla vláda s podporou obou hlavních opozičních stran i Konfederace britského průmyslu a odborů. Ve společnosti tak vznikla elementární shoda, jež ukončí státní chaos – krok dopředu, krok dozadu – a podnikům umožní plánovat dlouhodobé investice. Proto je to v důsledku asi nejlepší impuls, jaký zákonodárci mohou dát efektivnímu průmyslu a čisté energetice, recyklaci nebo moderní železnici. Hnutí DUHA v iniciativě Velká výzva prosazuje, aby o podobném řešení seriózně uvažovala také nová vláda.
Vyšlo v Lidových novinách, 12. července 2010
A proč by nemohl?
Jestli bude Pavel Drobil úspěšným ministrem životního prostředí, posuzujme nyní podle jeho plánů a posléze podle výsledků. Pro svůj nový post má přinejmenším jeden silný předpoklad – žije na Ostravsku, kde dobře vědí, co je to katastrofální smog. Nikoli čísla ve statistikách špinavého vzduchu, nýbrž bronchitické děti. Na druhou stranu přichází z dozorčí rady státních Lesů ČR, které se netají nepřátelstvím k národním parkům. Proto bude namístě bedlivě sledovat, jak si poradí s péčí o naši společnou přírodu a zda pod jeho řízením dostanou přednost turisté, nebo dřevaři.
Nicméně může být dobrým ministrem životního prostředí, aniž by ze svého průmyslového slibu slevil. Předně většina tuzemských továren nikterak velké ekologické škody nepůsobí. Nemusíme si vybírat mezi prosperitou a čistým vzduchem. To jen ČEZ, hutní a uhelné společnosti nám vnucují obstarožní představu, že český průmysl rovná se kouřící komíny a povrchové doly.
Navíc leitmotivem ekologických programů už dávno přestala být instalace drahých filtrů. Úkolem nových zelených zákonů většinou není regulovat, nýbrž motivovat. Mají rozhýbat inovace a nastartovat investice. Pasivní domy, levná energie z obnovitelných zdrojů, efektivní technologie v průmyslu nebo auta s nízkou spotřebou jsou také výbornou příležitostí pro domácí podniky. Zdejší firmy se strojírenskou tradicí, výbornými inženýry a kvalifikovanými dělníky mají obzvláště dobrou výchozí pozici. Vytvoří nová pracovní místa a srazí dovoz paliv z Ruska. Česká ekonomika loni každý den utratila 246 milionů korun pouze za import ropy a ropných výrobků.
Místopředseda ODS svůj pověstný výrok očividně říkal ve víceméně neutrální souvislosti. Evidentně neměl na mysli rozpumpování zeleného hi-tech – ale ani konkrétně ochranu špinavých firem před voláním po čistém vzduchu. Důvodem k obavám, co ve vládě navrhne, jsou spíš Drobilova prohlášení, že by plošně seškrtal impulsy, kterými se stát snaží slibná čistá odvětví nastartovat. Protože to by nedýchal za český, nýbrž čínský průmysl.
Ministři by se zde měli inspirovat britskou konzervativní koalicí. Příležitosti máme enormní. Velké debaty o nových energetických zdrojích vedle nich vypadají poněkud jako poznámka pod čarou. Možnosti zateplování domů jsou asi pětkrát větší než energie, kterou by dodávalo kontroverzní vystěhování dalších obcí a rozšiřování uhelných dolů na Mostecku. Přitom právě vytápění nyní pohltí největší díl z dováženého zemního plynu.
Kabinet může navrhnout ambiciózní program, jak dům po domu, rok po roku postupně zateplíme republiku, vytvořit Fond energetické nezávislosti, který jej bude financovat, a investovat do něj peníze z povolenek ke znečišťování.
Vláda přitom musí k zelené ekonomice přistupovat se zdravým rozumem. Příkladem budiž aktuální diskuse o solárních elektrárnách. Je to prozatím drahá, nicméně výhledově velmi slibná technologie. Výrobní náklady doslova letí dolů – loni klesly o více než 20 procent – a kreativní vynálezy berou dech. Nové typy panelů používají sofistikované nanotechnologie, neobsahují konvenční křemík nebo je lze svinout jako koberec.
Stát má dvě možnosti, co udělat. Může v inovacích vidět dobrou příležitost s dětskými neduhy, jež chce a bude řešit. Pak by měl motivovat k rychlému snižování nákladů a opatrně také k investicím, nicméně podporu důsledně limitovat a prozatím výběrově soustředit například na malé elektrárny na střechách. Nebo vláda může usoudit, že jde o nepříjemnou komplikaci, která navíc aktuálně má nesporná rizika, a proto celé odvětví preventivně udusit a zadupat do země. A protože čeští politici i ministerská byrokracie s převahou hlasují pro druhou možnost, průlomová a levná solární řešení vznikají jinde. Konkrétně v Kalifornii, Kalifornii, Kalifornii, Německu, Japonsku a Číně.
Ostatně právě ve Velké Británii předloni zákonem stanovili závazné tempo, kterým chtějí v příštích desetiletích investice do zelených technologií nastartovat. Na první pohled je to pouze proklamace. Ale legislativu navrhla vláda s podporou obou hlavních opozičních stran i Konfederace britského průmyslu a odborů. Ve společnosti tak vznikla elementární shoda, jež ukončí státní chaos – krok dopředu, krok dozadu – a podnikům umožní plánovat dlouhodobé investice. Proto je to v důsledku asi nejlepší impuls, jaký zákonodárci mohou dát efektivnímu průmyslu a čisté energetice, recyklaci nebo moderní železnici. Hnutí DUHA v iniciativě Velká výzva prosazuje, aby o podobném řešení seriózně uvažovala také nová vláda.
Vyšlo v Lidových novinách, 12. července 2010