Už se z toho stala česká společenská rutina. S každou větší povodní se otevře debata o tom, kterak ke škodám zbytečně přispívají vybetonovaná koryta řek i nezdravá krajina, odkud zmizela drobná zeleň. Diagnóza je to správná a hodná připomenutí.

Nicméně už na ní panuje docela slušná shoda. Bude načase udělat další krok: pojďme začít se solidní léčbou.

České řeky a potoky se během dvacátého století zkrátily o třetinu, takže povodňová vlna se rychleji, s větší silou valí města či obce v nížinách. Venkovská krajina také přišla o pestrou mozaiku přirozených zelených bariér. Zmizely remízky či meze, louky a pastviny, malé mokřady, rybníčky nebo staré sady. Voda po širých lánech stéká, aniž by ji cokoli zadrželo. Orná půda u nás tvoří 71 procent zemědělských pozemků. Průměr zemí Evropské unie činí pouze 60 procent. Holosečné kácení lesů – namísto těžby po jednotlivých stromech – snižuje schopnost půdy nasávat a udržet srážky. Déšť odtud mizí v mžiku.

Při tak silných srážkách, jaké nyní spadly na severu Moravy, ani sebelepší krajina záplavám nezabrání. Katastrofa nastane tak jako tak. Ale ozdravění může snížit ničivé účinky povodňové vlny. Před osmi lety o zalití Starého Města v Praze rozhodovaly doslova centimetry. A přitom při velké povodni v sedmadevadesátém roce poslední tři velké komplexy lužních lesů a luk zachytily více vody než všechny přehrady v povodí Moravy a Odry dohromady. Kdyby se některá pole v bezprostředním sousedství řek proměnila ve více podobných míst, budou sloužit coby kříženec airbagu s houbou. Povodeň by se zde mohla neškodně rozlívat.

Ozdravení krajiny bude trvat desítky let. Ale právě proto je potřeba začít brzy. Politici, úředníci a správci krajiny už, všechna čest, udělali první dílčí kroky. Sem tam se objeví sympatický projekt nebo iniciativa. Státní fond životního prostředí financuje docela dobré záměry, které obnovují malé mokřady nebo meandry na potocích. Ministerstvo zemědělství zavedlo nová pravidla, jež mají farmáře motivovat, aby v krajině ponechávali rozptýlenou zeleň.

Nicméně pořád chybí koncepční program, jehož ambicí by byla plošná obnova krajiny. Hlavní překážka přitom netkví v prázdné erární kase. Ministerstva nemají promyšlený plán, co vlastně hodlají s řekami a krajinou podniknout. Stát každý rok utratí stovky milionů korun na zalesňování zemědělské půdy. Jenomže experti kritizují, že jimi plýtvá hlavně na výsadbu smrků na podhorských loukách, tedy v místech, která nedostatkem lesa příliš netrpí. Vláda musí nedostatkové peníze nasměrovat do cílené obnovy listnatých lužních lesů a luk v bezprostředním sousedství řek. Nyní má neopatrné polní hospodaření v těchto místech, kam obilí prostě nepatří, velký podíl na ztrátách zemědělců.

Podobně takzvané plány oblastí povodí sice na papíře hovoří o obnově přírodních koryt. Ovšem když dojde na konkrétní projekty, plánovači obvykle kreslí jen další a další velké a drahé stavby. Pokud budou Troubky muset čekat na superpoldr za tři miliardy korun, hned tak se nedočkají. Stát přitom může obci ulehčit tím, že vytvoří větší prostor pro neškodné rozlévání Bečvy do lesů a luk. Vhodná místa na to jsou.

Hlavní úkol v lesnictví není investovat, nýbrž změnit legislativu. Reforma lesního zákona musí zajistit, aby těžba dřeva přecházela z holosečného kácení na zdravější porážení stromů po jednotlivých stromech nebo malých skupinkách. Výsledek se nedostaví letos ani příští rok. Ale krajina se začne uzdravovat.

Vyšlo v Hospodářských novinách, 21. května 2010