Václav Havel, obhájce našeho domova
Václav Havel zanechal patrně největší stopu v české společnosti svým pojetím politiky. Rozumnou a civilní umírněností.
Odvážnou obhajobou svobody pro každého. Vědomím společné odpovědnosti za globální svět. Nesmělým, sebeironickým hrdinstvím. Ale o tom už lépe napsali jiní (a mnozí další).
Člověk si musí dávat pozor, aby lidi a děje nehodnotil nadmíru očima své profese. Přesto si dovolím připomenout ještě jeden, snad ne tolik viditelný, nicméně důležitý prvek prezidentovy osobnosti, který v posledních dnech upadl v pozapomnění.
Prezident Havel – coby jeden z mála českých politiků – soustavně připomínal, že naše krajina je součástí našeho domova, našeho života, naší kultury a našeho dědictví.
Promluvil z duše statisícům Pražanů, když před nějakými patnácti lety v Hovorech z Lán řekl, že postavit dálnici kolem Václavského náměstí byl prostě zločin. Poukazoval na to, jak haly, velkosklady a jiné krabice zbytečně pohlcují zelený prostor kolem měst. Připomínal, že mezi příčiny ničivých povodní patří i nezdravé nakládání s krajinou, odkud zmizela zeleň. A podporoval, abychom v ní respektovali i přírodu.
Mylný by však byl dojem, že Václav Havel pouze otevíral kritické otázky. Někdy udělal velmi konkrétní činy s neméně praktickými politickými důsledky.
Stačí připomenout pozapomenutou epizodu z prosince 2005. Vláda se chystala rozhodnout, jestli obětuje další obce na Mostecku a dá souhlas s rozšiřováním uhelných dolů, které převracejí severočeskou krajinu vzhůru nohama. Václav Havel se tehdy rozhodl k mimořádné a účinné intervenci. Napsal silný osobní dopis premiérovi Jiřímu Paroubkovi, kterým vyvolal velkou pozornost. („Můžeme se nazývat kulturní zemí, když staleté historické dědictví přeměníme během několika let na energii, kterou navíc vyvezeme za hranice?“) Měsíc nato sociální demokraté oznámili, že nebudou bourat obce, pokud si to lidé v kraji nepřejí – a, všechna čest, svůj slib nikdy neporušili.
Lidé v Horním Jiřetíně a Černicích, dvou vesnicích na úpatí Krušných hor, tak možná nemálo vděčí panu prezidentovi za to, že jejich starobylý domov ještě stojí.
Odvážnou obhajobou svobody pro každého. Vědomím společné odpovědnosti za globální svět. Nesmělým, sebeironickým hrdinstvím. Ale o tom už lépe napsali jiní (a mnozí další).
Člověk si musí dávat pozor, aby lidi a děje nehodnotil nadmíru očima své profese. Přesto si dovolím připomenout ještě jeden, snad ne tolik viditelný, nicméně důležitý prvek prezidentovy osobnosti, který v posledních dnech upadl v pozapomnění.
Prezident Havel – coby jeden z mála českých politiků – soustavně připomínal, že naše krajina je součástí našeho domova, našeho života, naší kultury a našeho dědictví.
Promluvil z duše statisícům Pražanů, když před nějakými patnácti lety v Hovorech z Lán řekl, že postavit dálnici kolem Václavského náměstí byl prostě zločin. Poukazoval na to, jak haly, velkosklady a jiné krabice zbytečně pohlcují zelený prostor kolem měst. Připomínal, že mezi příčiny ničivých povodní patří i nezdravé nakládání s krajinou, odkud zmizela zeleň. A podporoval, abychom v ní respektovali i přírodu.
Mylný by však byl dojem, že Václav Havel pouze otevíral kritické otázky. Někdy udělal velmi konkrétní činy s neméně praktickými politickými důsledky.
Stačí připomenout pozapomenutou epizodu z prosince 2005. Vláda se chystala rozhodnout, jestli obětuje další obce na Mostecku a dá souhlas s rozšiřováním uhelných dolů, které převracejí severočeskou krajinu vzhůru nohama. Václav Havel se tehdy rozhodl k mimořádné a účinné intervenci. Napsal silný osobní dopis premiérovi Jiřímu Paroubkovi, kterým vyvolal velkou pozornost. („Můžeme se nazývat kulturní zemí, když staleté historické dědictví přeměníme během několika let na energii, kterou navíc vyvezeme za hranice?“) Měsíc nato sociální demokraté oznámili, že nebudou bourat obce, pokud si to lidé v kraji nepřejí – a, všechna čest, svůj slib nikdy neporušili.
Lidé v Horním Jiřetíně a Černicích, dvou vesnicích na úpatí Krušných hor, tak možná nemálo vděčí panu prezidentovi za to, že jejich starobylý domov ještě stojí.