Pan prezident se dnes vrací, z Ameriky, kde světu vysvětloval, jak je to s globálním oteplováním. Několik nejlepších momentek z úspěšného výletu zaslouží shrnout.

Začal opravdu dobře. Tiskový mluvčí Hradu novinářům oznámil, že Al Gore...před Václavem Klausem utekl. Byvší americký viceprezident sice asi dosud vůbec netušil, kdo Václav Klaus je, a organizátoři beztak záhy vysvětlili, že program změnili oni sami z praktických důvodů. Nicméně prezidentská kancelář si užila svůj okamžik globálního triumfu.

Nicméně ostatní případy volného nakládání s fakty, které nám Hrad během pár dní předvedl, byly mnohem vážnější

Slogan versus fakta

Především pan prezident novinářům oznámil, na co chce Američany upozornit: "Jediné prozření pro celý svět mohou být nová data a nová fakta. Skutečnost, že od roku 1998 globální teplota klesá a nikoli roste, by měla někoho trknout."

Nová data a nová fakta. Takže se pro pořádek podívejme, jaká data a fakta o globální průměrné teplotě má NASA. Klesá a nikoli roste? Konkrétně deset nejteplejších let od začátku měření (v polovině devatenáctého století) byly roky (v pořadí od nejteplejšího): 2005, 1998, 2002, 2003, 2006, 2007, 2004, 2001, 2008 a 1997.

Prezidentem anoncovaný pokles teploty nikoho netrkl prostě proto, že teplota neklesá.

V zimě sněží

Po příletu za oceán Václav Klaus na svém webu napsal, že jej zarazila jedna věc: Grónsko, nad kterým letěl, je "v éře údajného globálního oteplování bílou pustinou sněhu a ledu".

Celkem trefně na to odpověděl Zbyněk Petráček, komentátor Lidových novin: „Co Klaus čeká, přelétá-li Grónsko začátkem března?“

Grónsko dnes vypadá zhruba stejně jako v době Vikingů. Většina ostrova je (a byla) pokryta ledovci. Při pobřeží v některých fjordech jsou (a byly) pastviny, kde lze chovat (a také chovají – tehdy i dnes) stáda ovcí. Středověk byl (na poměry posledního tisíciletí) poměrně teplý – přesněji byl v průměru o pár desetin stupně chladnější než poslední půlstoletí (viz str. 468–469). Poté následovalo několik století takzvané malé doby ledové. Zhruba víme, co bylo příčinou: přirozené výkyvy, hlavně změny v intenzitě slunečního záření.

Trend oteplování i přirozené výkyvy

Obě historky dobře ukazují, v čem tkví jedno z hlavních nedorozumění v debatě mezi panem prezidentem a vědci.

Za prvé rovněž dobře víme, proč byl rok 1998 poměrně teplý. Proběhl tehdy obzvláště silný jev El Niňo – pravidelný přirozený výkyv podnebí, který vzniká v Pacifiku a ovlivňuje velkou část zeměkoule.

Posledních několik desetiletí teplota soustavně roste. Ale mezitím samozřejmě průběžně dochází k menším přirozeným výkyvům nahoru a dolů. Podnebí se přirozeně měnilo, mění a měnit bude. Což nic nemění na opravdu důležité věci, a tou je hlavní trend.

Pro debatu je důležitá historie objevu

Za druhé ve skutečnosti je (skoro) jedno, jestli teplota posledních pár let roste nebo že led v arktickém oceánu rychle taje.

Prezident si očividně představuje, že vědci sledovali rostoucí čísla na teploměrech, začali uvažovat o příčině a usoudili: že by skleníkové plyny?

Potom by opravdu bylo důležité, zda čísla rostou i nadále. Jenomže historie byla přesně opačná.

Nejprve jsme zjistili, že více oxidu uhličitého ve vzduchu by znamenalo vyšší teplotu planety. Objevil to John Tyndall v roce 1859.

Pak přišel Svante Arrhenius, švédský nositel Nobelovy ceny za chemii. První připomněl, že kvůli spalování fosilních paliv oxidu uhličitého ve vzduchu opravdu přibývá (nemusel to objevovat: tohle ví každý školák z chemických rovnic), a tudíž planetu ohříváme. Psal se rok 1896.

Čímž byla hlavní otázka v podstatě uzavřená. Posledních 113 let se bavíme pouze o tom, o jak velké oteplování by šlo (protože by také mohlo být velmi malé, a tedy zanedbatelné).

Posléze vědci začali varovat, že tohle není jen akademická úvaha a že výhledově jde o velmi velký průšvih. Padesátá léta.

Potom uplynulo dalších asi třicet let, než klimatologové zjistili, že teploty už opravdu viditelně rostou. Osmdesátá léta.

Mezitím průběžně propočítávali, o jak velký výkyv teplot by ve skutečnosti šlo. (První, primitivní kalkulace udělal už Arrhenius.) Aktuální výsledky: Pro nadcházející století se bavíme o skoku, který rozměry odpovídá zhruba polovině rozdílu mezi současností a poslední dobou ledovou (ale má samozřejmě opačný směr). Tedy věkem, kdy dnešní Varšavu, Berlín, Londýn a New York pokrývaly jeden až dva kilometry ledovce.

Leč neříká prezident, že mezi vědci nadále probíhají debaty? Ale ano, samozřejmě. A má pravdu. Jsou velmi komplikované a důležité. Týkají se přesné velikosti tohoto růstu a jeho přesných důsledků pro náš život a ekonomiku. Nikoli však otázky, kterou soustavně otevírá několik politiků, totiž zda více skleníkových plynů ve vzduchu znamená teplejší planetu a zda skleníkových plynů přibývá. V tomhle totiž má věda jasno už od předminulého století.