Internet je sice možná nehmotným průsečíkem počítačových sítí, komunikačních protokolů a programovacích jazyků, pro většinu dnešních uživatelů ale definice Internetu přesahuje abstraktnost technologických pojmů. Čím dál více o Internetu mluvíme jako o místě, kde se setkáváme s přáteli, kde nakupujeme, kam chodíme za zábavou i vzděláním.

Je proto jednoduché představit si Internet jako město, ve kterém ulice lemují výkladní skříně obchodů a společností, na jehož náměstích rokují lidé ze všech konců světa, kde bují inovace i kriminalita. Anglický výraz cyberspace, přeložitelný doslova jako kybernetické území, zachycuje tuto prostorovou dimenzi virtuálního světa.

Divoký západ

Na konci devatenáctého století přišel americký historik Frederik Turner s tzv. Teorií hranic. Ta poukazuje na měnící se kulturní charakter Spojených států amerických, jejichž západní hranice (anglicky frontier) se posouvala napříč kontinentem po několik století. Podle Turnera se skrze objevování divokého západu vytvářela jedinečná kultura USA, která se tak stala nezávislou na kulturách evropských, jež stály u jejího zrodu.

Počátky „osídlování“ Internetu jsou srovnatelné právě třeba s objevováním divokého západu v USA, kdy hrstka odvážných průkopníků vydláždila cestu pro milióny dalších. Rozvoj a růst Internetu, coby virtuálního města, které navštěvujeme pomocí počítačů, tabletů i mobilů, je ovšem bezprecedentní.

Aplikujeme-li totiž Turnerovu teorii na Internet, vyvstává před námi zcela nová kulturní kompozice virtuálního světa, která sice má kořeny v kultuře západní civilizace, ale která je rovněž v mnoha ohledech naprosto jedinečná.

Virtuální občanství

V uplynulých dvaceti letech s sebou osídlování Internetu přineslo digitalizaci analogových struktur reálného světa. Obzvláště fascinující je pohled na formování internetové občanské společnosti, tj. občanské společnosti, která využívá digitálních technologií pro dosažení svých cílů. Co je ovšem nejzajímavější, i samotná definice občanství se zdá být pozměněna digitálním světem.

Začněme u té nejrozšířenější a zároveň nejvlídnější formy občanské angažovanosti v digitálním světě, tj. Facebookový aktivismus. Jak lze vidět na příkladech politických hnutí (Volím Karla, Obamovy předvolební kampaně) či nejrůznějších humanitárních projektů (Kony 2012, Avaaz), sociální sítě umožňují mobilizaci statisíců i miliónů lidí. Není koneckonců nic jednoduššího, než z pohodlí gauče „olajkovat“ nějakou tu kampaň. Internetová angažovanost ale často ztrácí na relevantnosti v reálném světě.

Když před více než rokem americká nezisková organizace Neviditelné děti zahájila internetové tažení proti vůdci ugandských rebelů, Josephu Konym, mnozí žasli nad revolučním potenciálem digitální éry. Během několika dnů viděly půlhodinový klip natočený aktivistou Jasonem Russelem desítky miliónů lidí po celém světě. Díky propojenosti digitálních sítí shlédlo klip do dnešního dne na 96 miliónů internetových uživatelů, což jej řadí mezi nejpopulárnější YouTube videa v historii. Celosvětový ohlas se ale během několika dní obrátil proti tvůrcům videa, kteří byli nařknuti ze senzacechtivosti. Jejich plán zmobilizovat mladé lidi po celém světě tak nakonec skončil fiaskem.

Když se Internet rozzlobí

Relativní impotence Russelovy kampaně je v zajímavém kontrastu s aktivitami hnutí Anonymous, které je rovněž příkladem občanské angažovanosti v digitálním světě. Ač jde o víceméně neorganizovanou skupinu hackerů a počítačových fanatiků, jejichž hodnoty se volně shodují s ideologií libertarianismu, aktivity této skupiny mohou mít destruktivní dopady v reálném světě.

Dosvědčit to koneckonců mohou mnohé ze světových firem a vlád, které si toto hnutí vzalo na mušku. Ať už jde o útoku typu DDoS (Distributed Denial of Service), či nabourávání se do serverů a webových stránek, aktivity Anonymous se v posledních letech staly velice reálnou hrozbou, která se zdá být mimo dosah existujících právních systémů.

V posledních letech se v internetové komunitě začínají objevovat hnutí, která, zdá se, nachází zlatou střední cestu mezi výše zmíněnými formami občanské angažovanosti. Organizace jako kupříkladu EFF (Electronic Frontier Foundation) či OpenMedia.org ukazují, že je možné konstruktivně využívat rostoucí internetové komunity k dosažení politických cílů, národních i těch mezinárodních. Například OpenMedia už několik let úspěšně lobbuje kanadskou vládu za lepší regulaci mobilních operátorů. Skrze internetové kampaně, které mobilizují a vzdělávají tamější občanskou společnost, dosáhla OpenMedia výrazných změn v kanadských zákonech.

Globální a efektivní

Ať už je politický cíl občanských hnutí jakýkoliv, Internet se stává nezbytným předpokladem jejich úspěchu. Nedávné volební kampaně, v Čechách i v zahraničí, toto jen dosvědčují. Je ale každopádně jasné, že teprve v následujících letech uvidíme plný potenciál internetové občanské angažovanosti.

Posuneme-li se totiž na mezinárodní úroveň, sen o globální občanské společnosti začíná nabírat reálných (byť virtuálních) rozměrů. Příkladem budiž neúspěšná jednání Mezinárodní telekomunikační unie v Dubaji z prosince loňského roku. Zástupci vlád OSN měly tehdy rozhodnout za zavřenými dveřmi o aktualizaci mezinárodních smluv, které mimo jiné regulují Internet. Statisíce lidí z celého světa požadovaly větší transparentnost při vyjednáváních a skrze několik internetových kampaní nakonec efektivně zablokovaly celý proces. Podobným problémům teď čelí i další mezinárodní smlouvy, jejichž vyjednávání probíhá za zavřenými dveřmi.

Internet je sice stále především destinací pro zábavu, práci či komunikaci s přáteli, čím dál více uživatelů ale začíná využívat Internetu jakožto politického nástroje. Ať už jde o pasivní aktivismus na sociálních sítích, hackerský útok či digitální hnutí, ve městě zvaném Internet zdá se občanská společnost nachází nové, silnější postavení.