Lidské utrpení zdá se být pojmem relativním. Jak ukázaly krvavé události z úvodu týdne, váha utrpení i samotná definice oběti zcela podléhají vlivu senzacechtivých médií.

Pondělní výbuch nastražených náloží u cílové čáry bostonského maratonu si vyžádal tři mrtvé a téměř dvě stovky zraněných. Média po celém světě od toho momentu bez přestání informují o nejnovějším vývoji, spekulacích i možných pachatelích.

Ve stejný den ale také došlo k sérii bombových útoků v Iráku, kde výbušniny nastražené v několika městech usmrtily více než čtyři desítky lidí. A exploze ve stejný den zabíjely i v Pákistánu, kde při útoku na politickou demonstraci zemřelo lidí šestnáct.

Při všech útocích umírali nevinní lidé a děti. Všude byli i duchapřítomní kolemjdoucí, kteří přispěchali na pomoc stovkám raněných. Přeplněné nemocnice, strach z dalších útoků, smutek a pláč pozůstalých, to vše spojuje tragické události z onoho dne. Jak je proto možné, že naše sympatie, i pozornost médií, získává jen Boston?

Selektivní empatie

Obyvatele amerických měst nadále svírá strach, neb je to poprvé od útoků z jedenáctého září 2001, co musí čelit vnitrostátní hrozbě s rysy terorismu. Ve stejném strachu ale každý den žijí i lidé v Iráku či v Afghánistánu a Pákistánu, kde při útocích militantních skupin či při náletech amerických bezpilotních letounů často umírají civilisté.

Glenn Greenwald z britského deníku Guardian poukazuje, jak emoce a empatie na jedné straně zaplavují oběti událostí v Bostonu a mezitím zcela míjí podobné dění na druhém konci světa. „Jakkoliv smutně se člověk cítí vůči obětem útoku v Bostonu, stejně tak by se měl člověk cítit vůči nevinným lidem, jejichž životy jsou ukončeny americkými bombami,“ píše Greenwald ve svém článku.

Nedostatek empatie se projevuje ještě radikálněji u dlouhodobějších konfliktů. Kupříkladu v Sýrii už druhým rokem pokračuje krvavý konflikt, v jehož důsledku muselo zemi opustit více než 1.3 miliónu Syřanů. Obrazy zkázy a utrpení z tamějších měst Homs či Aleppo se sice čas od času objevují ve zpravodajských relacích a novinových článcích. Jde už ale jen o rutinní součást naší mediální diety, která zdaleka nevyvolává stejné emoce jako aktuální události v Bostonu.

Muslim jako oběť?

Nedostatek sympatií je navíc umocněn přetrvávajícím strachem z muslimů. Médii po celém světě v úterý proletěla zpráva o zadržení možného pachatele bostonských útoků, který byl rovněž zraněn při výbuchu, a byl proto hlídán na lůžku v nemocnici. Jak se v průběhu dne ukázalo, nejenže šlo o falešné nařčení, jediným důkazem, který vedl k zadržení jedenadvacetiletého muže, bylo to, že je ze Saudské Arábie.

Zatím není jasné, kdo za bostonským útokem stojí. Může jít o muslimské radikály stejně tak jako o extremní pravicové křesťany či akci bláznivého jedince. Přesto se skrze spekulativní zpravodajství amerických i světových médií krystalizuje jasný obraz islamofobie jako dominantní ideologie, která utvrzuje spojení mezi tímto náboženstvím a útoky extrémních radikálů.

Frekvence fundamentalistických teroristických útoků na americkém území je zanedbatelná nejen ve srovnání s jinými násilnými hrozbami (vzpomeňme na útoky střelců v Auroře či v Newtownu), ale také ve srovnání s podobnými útoky amerických vojsk v Asii. Ať už je tedy útočník vyznavatel jakéhokoliv náboženství, pro milióny spořádaně žijících muslimů je tato spekulativní mediální demagogie zásadní překážkou v budování mostů se západní civilizací. V situacích podobných Bostonu by média měla hrát roli opačnou - tedy tu, která hledí pod povrchnost spekulací.