Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Do nejhlubších pekel pak předstíranými dobrými úmysly. Příkladem budiž příprava, prosazování a schvalování zákonů.

Na konci srpna se na plénu Senátu po předcházejících jednáních v různých výborech a klubech projednávalo 26 bodů, z toho 17 návrhů zákonů.

Hodně diskutované byly ty o politických stranách a jejich financování, včetně volebních zákonů a zákonu o prokazování původu majetku (ve skutečnosti žádný zákon tohoto názvu není, oficiálně je to novela zákona o dani z příjmu. Ale když je před volbami, je potřeba operovat těmi správnými termíny, neboť se to slíbilo).

Že je to velké politikum se projevilo už při projednávání na výborech. A čím větší politikum, tím větší politické mimikry.

Vyznačují se tím, že před veřejností politik proklamuje důležitost zákona a pochválí se za plnění volebních slibů, zatímco návrh zákona je paskvil plný nesmyslů, který se navíc odvolává na neplatné paragrafy.

V praxi to probíhá tak, že pět minut před jednáním výboru člověk dostane pozměňovací návrh, který má 17 stran paragrafů a odkazů. A poté hned k hlasování.

A na čem asi tak záleží při hlasování o proklamovaném „dobru“? Na tom, co je doopravdy v zákoně, nebo na tom, co se o tom napíše v novinách a řekne v TV?

Zajímá se někdo nakonec doopravdy o to, že se mluví o něčem jiném, než je skutečně v zákoně? A jak snadno lze zákon obejít?

Ale protože je předstírání základ politického úspěchu, říká se navenek to, co chtějí slyšet voliči, zatímco právní řád se stále dokola prošpikovává a zneprůhledňuje dalšími a dalšími nedokonalostmi ve jménu toho či jiného předstíraného dobra.

A ti, co nehlasují „pro“, se označí za zpátečníky či za ty, co nebojují – tu s korupcí, transparentností, za vyšší dávky apod., zkrátka s tím, co zrovna politicky frčí.

Zákon „o politických stranách“ např. finančně omezuje volební kampaně, ale tak vysokými částkami, že je to ve skutečnosti úplně jedno. A ke všemu jen na období volební kampaně.

A co mimo toto období? Další možnosti, jak se podmínkám zákona vyhnout, si každý najde dle libosti…

Podobně u prokazování majetku. Nebojte se, že by se něco zkoumalo zpětně.

Ti, co za posledních 26 let přišli k majetkům nepoctivě, těch se to zase netýká, ti už si vše zlegalizovali. Bude to až do budoucna. Tedy opět jen jako. Taková hra s voliči.

Jeden minulý nejpopulárnější politik, ministr vnitra a předseda vlády, ukázal jeden z mnoha způsobů, jak to obejít. Pamatujete… Dobrý přítel vám půjčí 20 milionů. Za ně nakoupíte akcie. Ty zanedlouho prodáte za 120 milionů. A 100 milionů je vašich. Legálně. Původ majetku prokázán.

Aby měli radost ti, co snad stále věří, že „jde o věc“, mám pro ně zprávu, že jen na této jedné schůzi Senát svou stranickou většinou posvětil (já nehlasoval pro, ale co je to platné) vznik dvou nových, samostatných státních úřadů (nezávislých – jak jinak) a dvou dalších vedlejších.

Ano, stále málo státního dobra, úředníků, administrativy, předpisů, nařízení, zákonů… Koneckonců jde jen o umění tuto tučnější a tučnější krmi pro státní aparát a jeho rozlézání do všech oblastí života před voliči odprezentovat jako jeho ozdravnou racionální dietu.

Nezodpovězenou otázkou v pozadí zůstává, jak dlouho tyto rakovinové metastáze státu dokáže bez trvalých následků unést celý společenský organismus. O něj jde ale až v poslední řadě.