Všichni chtějí, aby se obecně zjednodušilo stavební a související řízení a dalo se rychleji, řekněme spíše normálně, stavět. „Tato novela už potřebné zjednodušení a zrychlení přinese“, slyšíme minimálně od roku 2005, kdy to ministr či ministryně v TV slibují s každou další a další novelou či novým zákonem.

Tehdy, ostatně shodně jako dnes, se např. argumentovalo, že na řadu staveb nebude již potřeba stavební povolení a vše půjde „jen“ na „ohlášení“. Že ohlášení je jen teoreticky o něco kratší a jednodušší, avšak ve výsledku a v praxi vyjde celý proces v zásadě na stejno jako při stavebním povolení, to už nikdo radši moc nevytahoval. Aby také ano, když se prováděcí předpisy tak podstatně vylepšily a zdokonalily, že obsah projektové dokumentace pro ohlášení a stavební řízení je prakticky stejný. Prostě to vyjde nastejno. Navazující složité prováděcí předpisy a různá nařízení a vyhlášky jsou navíc tak dokonalé, že za rozumné náklady podle nich už nepostavíte skoro nic.

Podobně se nyní argumentovalo při prosazování poslední novely stavebního zákona. Kdyby to nebyl obecnější problém a přístup, ani by nestálo za to o tom psát. Ale je to typické. Všichni jsme tak zavaleni byrokracií, že na zásadách „zjednodušení a zrychlení“ se všichni bez problémů shodnou. Ale na ministerstvech už nikdo neví, jak to udělat, nebo to tam už nikdo ani neumí, nebo to prostě už ani nejde v systému, který při vší složitosti a provázanosti je k zjednodušování v resortech a Parlamentu už natolik rezistentní, že se s každým dalším pokusem o „zjednodušení“ stane ještě složitějším a pomalejším.

Poslední „novela stavebního zákona“ je rozepsána na 103 stranách A4, zavádí nám 38 nových paragrafů a zasahuje a mění dalších 44 zákonů! Zjednodušení jak facka!

Bohužel, to, o co se ministerstva ani nepokouší, je zjednodušení prováděcích předpisů, vyhlášek. Činí právě opak. Tyto listiny viditelně bobtnají pod rukama. Dokonce ani předpisy, které spadají pod samotné MMR (předkladatele novely), nedoznávají žádného zjednodušení. Takže sice platí argumentace ministryně Šlechtové o resortismu, jak se resorty nechtějí vzdát svých kompetencí a nejsou schopny se spolu domluvit a házejí si navzájem vidle do svých dílčích agend, ale je také pravda, že se nepokouší reálně zjednodušit ani to, co vzniká přímo pod jejím vedením. Na tomto důležitém stavebním zákonu je vidět, jak fakticky vláda není vůbec řízena, protože ani u tak zásadní věci, jako je stavební zákon, ministři v zájmu země nejsou schopni usměrnit své vlastní resorty pro společný cíl a premiér ani v tomto případě nic neřeší. Nějak se domluvte, říká…

Výsledky „zjednodušování“ jsou proto také důsledkem resortismu a toho, že vláda není dlouhodobě řízena jako tým (a úředníci se nehodlají vzdát svých rozsáhlých pravomocí a dělají si věci po svém, každý sám za sebe).

Dalším zásadním problémem, kterých se nové zákony ani další předpisy v zásadě nedotýkají, je postavení monopolních majitelů, například provozovatelů inženýrských sítí. Ti ještě před zahájením řízení mají zcela výsadní postavení a nastavují si neúměrné podmínky a požadavky a jejich stále složitější systémy „řízení“ vše časově prodlužují a neúměrně prodražují (když si za vaše peníze nasmlouvávají své spřízněné a předražené firmy, abyste například mohli získat přípojku).

Stavební novela například také ponechala osm stavebních úřadů! V Krásné Lípě jsme na hloupou obnovu chodníku museli dva roky získávat 3 stavební povolení od 3 stavebních úřadů. Je to normální?

Při projednávání novely stavebního zákona v Parlamentu jsou pro charakter novely dokreslující slova samotné ministryně, která při připomínkách přiznala, jak je tato novela nedostatečná, a proto se již nyní na MMR připravuje další, zcela nový stavební zákon, jehož zpracování ovšem bude trvat několik let (ano, příprava takového nového zákona bude trvat mnoho let a stát desítky milionů. Zákony ve všech nekonečných souvislostech jsou už tak propletené, že se v nich opravdu jen málokdo nevyzná. I když se už náhodou shodneme na tom, co všichni chceme, ani s týmem právníků nikdo pak neví, jak to vlastně udělat) a přitom jaksi mimochodem opakovaně podrobila kritice kolegy z vlády, a to paradoxně zrovna stranické, kteří se na chybách v novele a jejím bobtnání významně podíleli. Senátní verze se snažila některé chybné věci opravit a doplnit, ale problém netkví v jednotlivostech. Navíc v Senátu je prostor pro zásadní změny hodně omezený (např. na dalším plénu Senátu musíme projednat 23 zákonů a přes 30 dalších bodů a na vše je teoreticky pouze 30 dní). I tak sněmovna opět senátní verzi přehlasovala „stojedničkou“.

Každý pokus o zjednodušení a zrychlení by byl skvělý a potřebný, kdyby se konal. Nedělejme si však iluze, že něco zásadnějšího přináší nový stavební zákon.