Sociální sítě a média se v lednu plnila komentáři k programovému prohlášení nové vlády. My všichni, kteří žijeme školstvím, jsme se pustili do diskusí o jeho obsahu. Jaká priorita v něm chybí, nebo přebývá? Je Gazdíkův dokument pro vzdělávání v českých zemích konečně světlem na konci tunelu? A jak na nové RVP? Klíčovou otázku jsem však v odborných i laických příspěvcích většinou postrádal. Otázku, JAK budeme celou změnu plošně zavádět. Ta je totiž snad ještě důležitější, než CO budeme měnit. Na vlastní kůži jsme v Eduzměně došli k tomu, že v praxi jde o samotný proces mnohem víc než o konkrétní cíl. A také jsme začali prošlapávat funkční cestu dopředu.

Po letech snahy přispět k proměně českého školství se mi potvrzuje, že čas příkazů, pokynů od tabule a nalajnovaných osnov je skutečně definitivně pryč. Stejný princip, zdá se, funguje ale i o patro výš. Podobně jako přestala dávat smysl frontální výuka, nejde ani v žádné škole docílit změny jednosměrnými příkazy od ředitele směrem ke sborovně. Prostě to nefunguje. Proto jsem si stoprocentně jistý, že sebelepší plán ministerstva školství bude platný až tehdy, jestliže vytvoříme školám prostor, aby si pro jeho naplnění mohly zvolit vlastní cesty, podle vlastních potřeb a situace, v níž se aktuálně nacházejí. Je to zdlouhavější cesta než vydání sady opatření, ale funguje, jak se pokusím vysvětlit.

Centrálně a jednotně již ne
Společný cíl pro všechny školy, ale velmi různé cesty k jeho dosažení. Tak bych zjednodušeně pojmenoval princip, kterým můžeme docílit toho, že změna skutečně na školách proběhne a nedotkne se opět jen těch aktivnějších. Je to jednoduché - co funguje jedné škole, nemusí fungovat druhé. Svou roli sehraje například postavení v regionu, skladba žáků, kompetence učitelů, způsob vedení školy, míra spolupráce s dalšími organizacemi atd. Že bude tudíž způsob proměny vypadat škola od školy trochu jinak? To přece vůbec nevadí. Že to bude narážet na neochotu mnoha lidí změnit své zvyky? S tím se musí počítat. Že to bude bolet? Ne víc, než zůstat tam, kde jsme.

V roce 2019 jsme se do takového procesu pustili v regionu Kutnohorsko. V reálném světě mateřských, základních a středních škol hledáme a zkoušíme nové možnosti, jak požadované změny dosáhnout. Provázíme školy procesem, ve kterém se ty aktivnější zapojují a ty konzervativnější se přidají “cestou”. Podstatné je to, že respektujeme tempo každé školy přijmout změnu. Školy se totiž nacházejí v různých fázích změny a potřebují podporu tzv. na míru. Každé škole jsme přidělili průvodce a nabízíme jí možnosti, inspiraci a také vzájemné propojení. Učitelé mají k takto pojaté změně mnohem větší důvěru a jsou ochotnější ji provádět. Živý proces pro živé lidi začíná fungovat.

Rozumí nám i rodiče?
Ministerstvo ve svém programovém prohlášení mluví o dvou hlavních cílech připravovaných změn: připravit děti na život v budoucnosti a zamezit nerovnostem v systému. S obojím lze souhlasit. Odborníci v zásadě sdílejí představu, jaká opatření je nutno zavést, abychom cílů dosáhli. Ale někde mezi obecně formulovanými cíli a mrakem opatření chybí pomyslný most, kterému by rozuměla širší veřejnost a mohla ji sdílet. Tzn. konkrétnější představa, o jakou školu vlastně usilujeme. Jak taková škola vypadá? Jak se tam učí? Co potřebují umět její učitelé? Jaké tam probíhají procesy?

Připomíná mi to moment, kdy jsme s Eduzměnou stáli na začátku. Lidé se nás ptali: “Co je podle vás dobrá škola, o kterou usilujete?” Než jsme začali dělat konkrétní kroky, museli jsme svou vizi pojmenovat. A začít s vysvětlováním učitelům, ředitelům, zřizovatelům i rodičům, že dobrá škola podle nás stojí na třech pilířích:

přívětivém klimatu - založeném na bezpečných vztazích v přátelském společenství, kam se lidé těší a kde se dějí zajímavé věci;
učící se organizaci, kde se věci tvoří společně, kde se sleduje to, co se daří a co se nedaří;
aktivním zapojení všech, včetně dětí, které jsou přímo zapojené, buď spoluobjevují, nebo mají možnost podílet se na náplni výuky.

Postupně nám došlo, že nechceme měnit jen pedagogické metody, jde nám o proměnu celé kultury školy, protože jen tak může jít změna do hloubky a být trvalá.

Ministerstvo bohužel opakovaně používá svůj odborný newspeak a je pro veřejnost nesrozumitelné, i když záměr je chvályhodný. Zcela zbytečně tím blokuje proces přijetí této i jakékoliv další změny. Je potřeba začít mluvit způsobem, kterému budou rozumět nejen autoři Strategie 2030+ a odborníci ve školství, ale i učitelé, ředitelé, zřizovatelé a rodiče.

Změna je možná
Z průzkumů vyplývá, že mnoho českých učitelů je vyhořelých a do školy se netěší. Podobně z toho vycházejí děti. Co když už dávno všichni vědí, že by TO chtěli jinak, ale nevědí, JAK k tomu dojít? Co když pouhý seznam dílčích plánů, zvýšení platů na 130 % a revize RVP už prostě nestačí?

Bylo by dobré, aby si ministerstvo uvědomilo dvě věci. Jednak že k tomu, aby se posunuly skutečně všechny školy, bude nutné poskytnout jim podporu přímo u nich, v terénu a to každé škole v trochu jiné podobě nebo například jinak fázovanou.
A jednak to, že tato změna by se měla provádět jako iterační proces. Nestačí, že centrum něco naplánuje a pak nařídí školám, i když jim k tomu poskytne podporu. Jde o velmi složité procesy, takže je reálné, že naplánované způsoby selžou nebo se ukáží jako nedostatečné nebo nedokonalé. Je potřeba, aby podle zpětné vazby z terénu dokázalo ministerstvo svá opatření upravovat a pružně dodávat do terénu ta lépe vyhovující.

Jako příklad se mi vybavuje aktuální situace se školními psychology. MŠMT stanovilo hraniční počet žáků, od kterého má škola na samostatného psychologa nárok. Školy s méně žáky si psychology mezi sebou “půjčují”. Létající psychologové nakonec ovšem na cestách budou trávit více času než reálnou prací se žáky. Původně dobrý záměr narazil a bylo by prostě logické (a nakonec i levnější), aby ministerstvo co nejrychleji po vyzkoušení tohoto modelu jeho podobu upravilo.

Pokud se další kroky na ministerstvu podaří činit s vědomím, že cílem je proměnu škol účinně podporovat namísto centrálně řídit, chtěl bych panu ministrovi vzkázat, že změna je možná. A zároveň mu popřát hodně odhodlání a v případě zájmu i nabídnout pomocnou ruku.