Za provokaci bylo označeno právo Osetů jako bývalých občanů sovětské federace získat ruské občanství. Tento princip však uplatňuje řada států, především dřívějších členů různých federací, včetně nás. I my jsme změnili zákon o státním občanství, aby bývalý československý občan mohl získat naše státní občanství, ať byl v době Československa občanem České nebo Slovenské republiky. Je to provokace? Obdobně Chorvatsko udělilo své občanství Chorvatům v Bosně a Hercegovině, kde naprostá většina Chorvatů i Srbů má dvojí občanství – bosenskohercegovské a dále chorvatské či srbské. Stejně německá ústava již od roku 1949 udělila právo na občanství všem Němcům, nejen obyvatelům západního Německa. I naši občané německého původu např. na Hlučínsku získali vedle našeho i německé občanství ještě v době Československa a stali se tak občany Evropské unie před naším vstupem roku 2004. Tedy kritizován byl právní princip, který je uplatňován více státy, ale kritika se soustředila jen proti právu Osetů. To je projev právní bezzásadovosti, kdy není hodnocen čin podle jeho právního obsahu.
V konfliktu o Osetii existují protichůdná právní řešení. Jedno vychází z práva národa na sebeurčení až k odtržení, které bylo užito při vzniku Československa a díky němu vznikla řada národních států. Toto právo se netýkalo národních menšin, jež národní stát mají. Na druhé straně existuje zásada, že nelze měnit hranice státu bez jeho souhlasu, jež byla východiskem neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku, byť byla vítána většinou německého obyvatelstva, kterým Československo jejich právo na sebeurčení neuznalo.