Potomci původních majitelů opět žádají město Brno o vydání světové památky UNESCO vily Tugendhat jako bývalého židovského majetku zabaveného Velkoněmeckou říší. Již Benešovy dekrety po válce prohlásily za neplatné všechny právní úkony učiněné ze zvůle okupační moci. Došlo k zneplatnění arizace. Fakticky značná část židovského majetku zůstala v držbě státu, protože se jej neujali původní vlastníci z důvodu emigrace anebo úmrtí během války. Nicméně právně je nutné posuzovat Benešovy dekrety v jejich celku, jsou platnou součástí právního řádu. Benešovy dekrety také provedly rozsáhlé znárodnění průmyslových podniků a v tom pokračovaly další zákony přijaté ještě před únorem 1948. V řadě případů arizace židovského majetku byla sice po válce právně zrušena, ale přesto majetek vlastnil stát, protože se jednalo o součást znárodněných průmyslových podniků. Na znárodnění průmyslu před únorem 1948 se nevztahují restituční zákony přijaté po roce 1989. Rovněž nebyla přijata restituce obchodních společností, ba i znárodněných po únoru 1948. A to je osud mnoha vil původních továrníků, kteří je sice užívali k soukromému bydlení, ale z důvodů finančních a daňových je stavěli nikoliv z osobních prostředků, ale z financí svých podniků, jejichž součástí byly i nadále a byly s nimi znárodněny. I vila Tugendhat byla financována z peněz rodinného textilního podniku. Tugendhatovi a zvlášť rodiče paní Tugendhatové Löw Beerové byli významnými moravskými textilními podnikateli. Právní nárok Tugendhatovi na vrácení vily nemají. Pokud šlo o jejich osobní majetek, tak měli možnost restituce podle obecných restitučních zákonů, kdy však již lhůty pro podání žádostí uplynuly a oni v těchto restitučních lhůtách platných pro všechny stejně o majetek nepožádali. Zákon o zmírnění následků holocaustu se vztahuje jen na vydání věci ve vlastnictví státu, nikoliv jiných osob včetně obcí. Ani tímto zákonem není zrušeno znárodnění průmyslu.

Samozřejmě každý může svůj majetek darovat komu chce. I Brno může dobrovolně podle rozhodnutí svého zastupitelstva darovat jakoukoliv vilu komukoliv, včetně potomkům původních vlastníků. Nicméně si musí být vědomo právních okolností, za jakých majetek získal stát a pak město. Pokud město daruje jednu vilu, mohou i potomci dalších majitelů žádat, aby i oni byli obdarováni znárodněným majetkem, na který se nevztahují restituční zákony. Pro právní jistotu současných vlastníků je nebezpečné zpochybňování majetkových důsledků Benešových dekretů i znárodňovacích zákonů přijatých po druhé světové válce. Navíc darování podléhá darovací dani, přičemž sazba daně u darů s hodnotou vyšší 50 milionů korun je 40%. Obdarovaný tedy bude muset zaplatit při hrubém odhadu ceny vily okolo 400 milionů korun přes sto milionů na darovací dani.