K. Hvížďala v textu Senát versus prezident Klaus: 2:0 uvádí několik tvrzení. Chci se k nim vyjádřit, aby lidé mohli sami posoudit, zda je Hvížďalův text novinářský šunt či ne.

1. Je zde uvedeno, že nesu „plnou odpovědnost za ohrožení funkčnosti státního zastupitelství, zejména při vyšetřování nejzávažnějších korupčních a hospodářských kauz“. Hvížďala neuvádí ani jediné mé rozhodnutí či nějaký jiný krok, kterým jsem měl jako náměstek pro legislativu, kterému nebyly podřízeny trestní odbory, ohrozit funkčnost státního zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství, kde jsem působil, nedozoruje vyšetřování nad žádnou trestnou činností. Jeho působnost je především metodické řízení a dohledová působnost vůči vrchním státním zastupitelstvím a zastupování veřejné žaloby u Nejvyššího soudu. Zákon o státním zastupitelství cíleně v roce 1993 omezil činnost Nejvyššího státního zastupitelství v reakci na nebezpečí zneužívání moci bývalé generální prokuratury. Proto stanovil, že Nejvyšší státní zastupitelství nemůže řídit a až na zákonné výjimky vstupovat do dozoru nad vyšetřováním trestné činnost na okresních a krajských státních zastupitelstvích. Hvížďalovo tvrzení není opřeno o žádná fakta. Každý může posoudit, zda jde o dobrou novinářskou práci či novinářský šunt.
2. Dále uvedl, že jsem označil v roce 2006 odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu za zákonný a ústavní akt. To je pravda. Hvížďala se však vůbec nezmiňuje, že prezidentův akt byl kontrasignován předsedou vlády J. Paroubkem na základě jednání ve vládě a tedy nešlo o osamělý akt prezidenta, ale i postoj vlády. Vůbec se nezmiňuje, že odvolání výslovně umožňoval § 106 zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb., který byl přijat jako vládní návrh v době, kdy místopředsedou vlády pro legislativu byl Pavel Rychetský, jenž je nyní předsedou Ústavního soudu. Pro tento zákon také jako senátor hlasoval 30. 11. 2001. Pro zákon v Poslanecké sněmovně poslanec a dnes soudce Ústavního soudu Miloslav Výborný hlasoval 30. 10. 2001. Tento zákon nevetoval, ale naopak podepsal prezident Václav Havel. Je pravdou, že Ústavní soud možnost odvolání předsedů soudů těmi, kdo je jmenovali, zrušil nálezem Pl. 18/06. Tento nález však nebyl přijat jednomyslně a odlišná stanoviska dali k výroku nálezu Vladimír Kůrka a Pavel Rychetský. Tedy názory na tuto věc byly v ústavní teorii nejednotné. Tato fakta však Hvížďala záměrné či z neznalosti neuvedl. Každý může posoudit, zda jde o dobrou novinářskou práci či novinářský šunt.
3. Dále uvedl, že jsem podpořil právo prezidenta ratifikovat mezinárodní smlouvy. Vůbec neuvádí, že jde o výslovný text čl. 63 ods. 1 pís. b) Ústavy. Text Ústavy Hvížďalu nezajímá. Vůbec neuvádí, že názor Ústavního soudu z roku 2009, na který se odvolává, je názorem nezávazným, protože jej Ústavní soud vyslovil ve věci, která se netýkala práva prezidenta ratifikovat mezinárodní smlouvy, ale ústavnosti Lisabonské smlouvy. Podle ustálené teorie i praxe samotného Ústavního soudu není takový názor vyslovený mimochodem závazný a nezakládá překážku věci rozsouzené. Vůbec neuvádí, že i vrchní odborový rada Kanceláře prezidenta republiky v době první Československé republiky Emil Sobota v nejvýznamnější publikaci o československém prezidentu uvádí možnost odmítnutí ratifikace mezinárodní smlouvy předložené prezidentu vládou, přičemž se jako o negativním aktu nevydávalo rozhodnutí podléhající kontrasignaci. Postavení prezidenta dominus negotii v oblasti vzniku mezinárodních smluv uvádí ministerský rada Ministerstva národní obrany Rudolf Křovák, který též výslovně uvádí možnost prezidenta neratifikovat mezinárodní smlouvu, byť s ní již souhlasil parlament (EMIL SOBOTA, JAROSLAV VOREL, RUDOLF KŘOVÁK, ANTONÍN SCHENK: Československý prezident republiky, Praha 1934, s. 101, 341, 351).
Rovněž Petr Mlsna z Úřadu vlády a Jan Kněžínek považují ratifikaci za akt, „jehož provedení je plně závislé na vůli prezidenta republiky a který navíc podléhá kontrasignaci…“ (PETR MLSNA, JAN KNĚŽÍNEK: Mezinárodní smlouvy v českém právu, Praha 2009, ISBN 978-80-7201-783-6, s. 514.) Též mezinárodněprávní nauka pokládá ratifikaci mezinárodní smlouvy za skutečné právo hlavy státu. Ignaz Seidl-Hohnenveldern k ratifikaci uvádí: „Podle převládající nauky zde není hlava státu pouhým „státním notářem“. Souhlas parlamentu ji opravňuje smlouvu ratifikovat, ale nezavazuje ji k tomu." (IGNAZ SEIDL-HOHENVELDERN: Mezinárodní právo veřejné, reedice 1. vydání Praha 2001, ISBN 80-85963-82-5, s. 63 (marg. č. 266).)
Každý si může udělat závěr, zda psaní o něčem, o čem si novinář nezjistil podklady v odborné literatuře je dobrou novinářskou prací či novinářský šunt.
4. Dále uvedl paušální údaj, že jsem se podílel na rozvoji praxe přílepků (pozměňovacích návrhů k zákonům) bez toho, aby uvedl konkrétní příklad, k němu bych se mohl vyjádřit. Dále uvedl, že jsem se neadvokátsky choval v kauze Diag Human. Ve sporu je stát a Diag. Vždy jsem byl na straně státu, nikdy Diagu. Nesprávně se chová ten, kdo mění strany sporu, ne ten, kdo je trvale na straně jedné. Každý ať posoudí sám, zda je správné toto anebo jiný případ, kdy advokát Kalvoda zastupoval Diag proti státu a dříve byl místopředsedou vlády i v době, kdy již existovala údajná pohledávka Diagu proti státu.