Ratifikace lisabonské smlouvy

Aleš Gerloch (Odpůrci Lisabonu..., Právo 11. 5. 2009) uvedl jako možnost při prezidentově nechuti ratifikovat lisabonskou smlouvu jeho obžalobu pro velezradu či dočasné přesunutí jeho pravomocí na předsedu vlády a Poslanecké sněmovny. Prvotní sjednání i konečná ratifikace mezinárodních smluv je ústavním právem prezidenta. V parlamentní republice je dělba moci. Jsou-li určité působnosti svěřeny prezidentu, parlamentu či soudu, pak je vykonávají a jiné orgány si je nemohou přisvojit. To je rozdíl od formy vlády shromáždění, kdy parlament je nejvyšším orgánem veškeré státní moci. Tato forma vlády byla u nás zavedena roku 1960 jako vítězství socialismu prezidentem Antonínem Novotným a uplatňovala se do rozdělení Československa. Tehdy byla vůle parlamentu pokládána za nejvyšší vůli, kterou ostatní musí respektovat. Od roku 1993 však platí dělba moci, kdy každý státní orgán může jen, co dovoluje ústava. Parlament není nadřazen prezidentovi, České národní bance či Ústavnímu soudu jen proto, že je volen přímo. I ostatní orgány mají demokratickou legitimitu a vykonávají své pravomoci bez ohledu na příkazy Parlamentu. Úvahy o tom, že nějaký státní orgán musí být donucen k poslušnosti Parlamentu trvalým či dočasným sesazením popírají dělbu moci a vedou k ústavnímu puči.

Více »