Náš stát je sužován nemocí centralismu. Hospodářská i politická moc je soustředěna do hlavního města. Samospráva obcí i krajů je slabá, protože realizace značné části samosprávných rozhodnutí je vázána na poskytnutí dotací z ministerstev a centrálních fondů. Příklady lze nalézt v každém oboru veřejné správy. Naprostá většina škol v době monarchie byla zřízena na Moravě a ve Slezsku i v Čechách obcemi. Dnes obce na zateplení základní školy či výstavbu tělocvičny potřebují dotaci z Prahy, jinak ji nepostaví. Do roku 1990 řídily krajské národní výbory skrze krajské ústavy národního zdraví i fakultní nemocnice. Dnes je řídí Ministerstvo zdravotnictví. Růst moci pražských ministerstev je spojen s růstem počtu jejich úředníků. Zatímco v okresech jsou úřady a pracovní místa na nich rušeny (okresní úřad, okresní hygienická stanice) či měněny na pouhá detašovaná pracoviště (katastrální úřad, úřad práce), v Praze úřady vznikají (Odvolací finanční ředitelství, Generální finanční ředitelství) a bobtnají.
WikiLeaks v červenci 2015 zveřejnil zprávu, že naše policie nakoupila virové šmírovací programy k nasazení mimo jiné na Seznam.cz, na kterém působí Novinky.cz, a Parlamentnilisty.cz, na nichž je Protiproud. Odhalení nesla policie nelibě a komentovala, že je to se svolením soudu. I dlouho po listopadu 89 je nutné bojovat za svobodu slova a šíření informací. Stávající systém nechrání před zneužíváním moci.
Nález Ústavního soudu z 16. 6. 2015 o zamítnutí ústavní stížnosti poslance Otto Chaloupky vyvolalo u některých závěry, že Ústavní soud změnil judikaturu Nejvyššího soudu ve věci imunity poslanců, senátorů a ústavních soudců. Ale takovou moc Ústavní soud nemá. Názory v tomto rozhodnutí nejsou pro jiné případy závazné. Hned se důsledky rozhodnutí Ústavního soudu vztahovaly na kauzu exposlanců Šnajdra, Tluchoře a Fuksy. Ovšem i v užším pojetí imunity podle Ústavního soudu by jejich trestní stíhání nemohlo obstát. Ústavní soud připustil imunitu za projevy učiněné při jednání Poslanecké sněmovny. U všech tří poslanců stíhaný skutek obsahoval i to, že se ústním projevem v Poslanecké sněmovně vzdali mandátu, a že porušili poslanecký slib. Stíhat někoho za vzdání se mandátu, když má právo rezignovat kdykoli i bez udání důvodu, a trestat porušení slibu, když je u nás zásada volného (reprezentativního) mandátu, je neústavní. Ani totalitní prokuratura nestíhala Miladu Horákovou a některé další poslance, za to, že se vzdali mandátu jako projev nesouhlasu s převratem v únoru 1948. Svoboda vzdání se mandátu buď je, nebo není. A pokud je, může se každý vzdát mandátu z jakéhokoli důvodu, byť se jiným zdá špatný.