Finanční ústava
Premiér Petr Nečas 18. 7. 2011 navrhl finanční ústavu. Nový ústavní zákon má zavázat vlády k rozpočtové odpovědnosti. Nástrojem bude rozpočtová strategie předkládaná vládou Poslanecké sněmovně. Když ji sněmovna dvakrát neschválí, požádá vláda o důvěru. Ovšem i dnes má každý státní orgán vykonávat svou moc s ohledem na zásadu ekonomičnosti. Správce v soukromé firmě i správce veřejných financí nemá bezdůvodně plýtvat. Vláda i dnes může předložit Poslanecké sněmovně jakoukoli zprávu, včetně rozpočtové strategie, a vždy může požádat o důvěru. Fakticky vládní poslanci budou muset pro strategii zvednout ruku, byť s ní nebudou souhlasit. Nezvednou-li ruku, jde o rozkol v koalici. Pokud však vláda ztratí většinu v Poslanecké sněmovně, může jí být vyslovena nedůvěra i bez udání důvodu. Finanční ústava k tomu potřeba není.
Je pravdou, že naše ústava o financování státu mlčí s výjimkou přijetí státního rozpočtu. Je možné doplnit finanční ustanovení, ale ne jen deklaraci obecně platných zásad. Např. německá ústava upravuje financování územní samosprávy, která tak není vystavena libovůli vládní většiny. Náš stát je centralistický, zvláště ve financích. Obce jsou při realizaci investic závislé na dotacích ze státního rozpočtu a centrálních fondů. Novináři byla kritizována praxe lobování poslanců pro místní zájmy v rámci státního rozpočtu – rozdělování medvěda. Avšak podstatná část přidělování investic obcím se odehrává na pražských úřadech mimo veřejnou kontrolu.
Má-li být ústavně upraveno financování státu, nechť je posíleno financování obcí a krajů s tím, že stát by hradil jen své potřeby a veškeré zdroje určené pro místní financování by byly přímo příjmem rozpočtů samospráv. Například silnice 1. třídy mohou spravovat kraje, jak to dělaly do roku 1990 krajské národní výbory. Není důvod mít jednoho správce. Finanční decentralizace je i protikorupční. Ne, že by samosprávný úředník či politik byl lepší než státní, ale jsou-li finance ve více místech, vyloučí se, aby jedna skupina ovládla celé rozdělování peněz, což lze u jednoho centrálního úřadu.
Je pravdou, že naše ústava o financování státu mlčí s výjimkou přijetí státního rozpočtu. Je možné doplnit finanční ustanovení, ale ne jen deklaraci obecně platných zásad. Např. německá ústava upravuje financování územní samosprávy, která tak není vystavena libovůli vládní většiny. Náš stát je centralistický, zvláště ve financích. Obce jsou při realizaci investic závislé na dotacích ze státního rozpočtu a centrálních fondů. Novináři byla kritizována praxe lobování poslanců pro místní zájmy v rámci státního rozpočtu – rozdělování medvěda. Avšak podstatná část přidělování investic obcím se odehrává na pražských úřadech mimo veřejnou kontrolu.
Má-li být ústavně upraveno financování státu, nechť je posíleno financování obcí a krajů s tím, že stát by hradil jen své potřeby a veškeré zdroje určené pro místní financování by byly přímo příjmem rozpočtů samospráv. Například silnice 1. třídy mohou spravovat kraje, jak to dělaly do roku 1990 krajské národní výbory. Není důvod mít jednoho správce. Finanční decentralizace je i protikorupční. Ne, že by samosprávný úředník či politik byl lepší než státní, ale jsou-li finance ve více místech, vyloučí se, aby jedna skupina ovládla celé rozdělování peněz, což lze u jednoho centrálního úřadu.