Prezident Václav Klaus 26. 7. 2011 odmítl v budově australského parlamentu bezpečnostní kontrolu při cestě na rozhovor s tamní televizí, která má v parlamentu studio. Byť jinak prezident uvedl, že při cestování leteckými linkami bezpečnostním rámem prochází (VÁCLAV KLAUS: Zápisky z Austrálie 6, Na letišti vždy objeví můj kovový kloub, Právo 29. 7. 2011 s. 12). Důležité není samotné projití bezpečnostním rámem, ale to, zda je následně vyžadována bezpečnostní kontrola. Hlavu státu nelze proti její vůli šacovat.

Každá hlava státu má na základě mezinárodního obyčeje právo na zvláštní zacházení v zahraničí. Mimo jiné stát pobytu musí zachovat nejvyšší zdvořilost k hlavě státu a umožnit jí výkon úřadu na svém území, ať již jde o státní, pracovní či soukromou návštěvu. Platí to, i když státy spolu neudržují diplomatické styky. Neplatí to mezi státy, které se neuznávají či neuznávají své vlády. Též to neplatí mezi státy ve válečném stavu. Jsou-li přímo ve válce, může se hlava státu jako vrchní velitel stát i válečným zajatcem. I zde je však zvláštní zacházení, pokud vítězný stát chce druhý stát jen dočasně okupovat, nikoliv zničit. Proto byl dánský král Kristián X. v letech 1940-45 ponecháni ve funkci s omezeními plynoucí z německé okupace. Belgický král Leopold III. sice nebyl přímo Němci sesazen, ale byl držen v domácím vězení a v letech 1944-45 internován v Německu. Polský prezident Ignacy Mościski byl internován v Rumunsku, kam uprchl před německou a sovětskou armádou 17. 9. 1939 a kde 30. 9. 1939 složil svůj úřad.
Hlava státu může být i dlouho usídlena mimo státní území – např. z důvodu okupace byli prezident Edvard Beneš i norský král Haakon VII. v Londýně v letech 1940-45 nebo lichtenštejnský kníže sídlil až do roku 1938 ve Vídni a na Moravě ve Valticích, když ovšem Československo a Lichtenštejnsko se neuznávaly.
Ze zásady právní rovnosti států plyne i povinnost zachovávat stejné postupy ke všem hlavám států. Je zřejmé, že by australskou parlamentní ochranku nenapadlo žádat prohlídku australské a britské královny Alžběty II. či amerického prezidenta, včetně jeho pověstného atomového kufříku. A pokud by je to napadlo, určitě by se šacovat nenechali, včetně jejich ozbrojené ochranky. Z mezinárodně právního hlediska odpovídá za chování všech veřejných subjektů stát, v tomto případě Austrálie. Fakticky jde o selhání australské televize, která prezidenta pozvala do svého studia v sídle parlamentu. K novinářské práci patří znalost pravidel jednání se zahraničními státníky. Televize tuto akci nenahlásila příslušným orgánům a ty nemohly upozornit ochranku, jak postupovat. Parlamentní protokol by totiž věděl, že prezidenta nelze kontrolovat a dal by potřebné instrukce. Ani v našem parlamentu se hlavy států a členové vlád nekontrolují.