Vláda chce ztížit vyslovení nedůvěry vládě Poslaneckou sněmovnou tak, aby sněmovna mohla vyslovit nedůvěru jen volbou nového kandidáta na premiéra. Opozice se totiž shodne na tom, že je proti vládě, ale již nemusí být jednotná v tom, kdo má vládu vést. Tento systém je v Německu, Španělsku i Slovinsku. Ale i německý Spolkový sněm může odmítnut návrh kancléře na vyslovení důvěry bez volby nového. Je pak na prezidentovi, zda rozpustí Spolkový sněm, což se stalo po odmítnutí důvěry sociálně demokratickému kancléři Gerhardu Schröderovi roku 2005.

K posílení stability vlády vedou i jiné mechanismy. Například v Československu 1919-48 byl předpoklad důvěry ve vládu, kdy parlament po jmenování vlády nehlasuje o její důvěře, ale vždy jí může vyslovit nedůvěru. Nebo hlava státu má možnost rozpustit parlament při vyslovení nedůvěry vládě. Poslanci si tak při pádu vlády nejsou jisti, zda neskončí i oni, což posiluje jejich odpovědnost při hlasování o vládě. Spor mezi vládou a parlamentem může hlava státu vyřešit odvoláním vlády či věc předá voličům vypsáním nových voleb, kdy poslanci, kteří vládu potopili, nemusí být zvoleni.
Konstruktivní nedůvěra nemění závislost vlády na parlamentní většině. Je-li tato většina slabá, je vláda slabá. U nás by nový způsob vyslovení nedůvěry vládě nezměnil, že po volebním patu 2006 musela vláda získat většinu přetahováním poslanců opozice. Nezměnila by se slabost vládní koalice tří stran, kdy dochází k rozporům mezi stranami i uvnitř nich. Konstruktivní nedůvěra by v případě pádu Topolánkovy vlády mohla tento pád snad oddálit. Ovšem nezabránila by rozkolu ve stranách i koaličnímu pnutí. Vláda by přihlížela, jak Poslanecká sněmovna zamítá její návrhy a prochází návrhy, s nimiž nesouhlasí. V jakékoli variantě parlamentní republiky stabilitu vlády podmiňuje stabilní parlamentní většina. Nemůže efektivně vládnout vláda, která tuto většinu ztratí. Stabilní parlamentní většinu nezajistí ztížení vyslovení nedůvěry vládě, ale jen změna volebního systému.