BOHUMIL FIŠER, ZDENĚK KOUDELKA: Úvahy o politice, Joštova akademie – centrum celoživotního vzdělávání, 2011, Mendlovo n. 2, 603 00 Brno, 141 stran, cena 99 Kč.

Kniha zahrnuje dva vzájemně nepropojené příspěvky – text „Politika z pohledu přírodovědce“ od bývalého ministra zdravotnictví profesora Bohumila Fišera a text „Zrušení ústavního zákona Ústavním soudem“ od docenta Zdeňka Koudelky.
Pokud jde o první text, lze obdivovat široký záběr u člověka, u něhož bychom to vzhledem k jeho specializaci ani neočekávali. Zvládnutí filozofie dějin v nezvyklém rozsahu, schopnost ponoření se do „fyziologie diktatury“ dokazuje, že i špičkový odborník nemusí být „fachidiotem“, a že právě toto zakotvení prof. Fišerovi umožňovalo úspěšně vykonávat jeho náročnou politickou funkci jako nejdéle sloužícího ministra zdravotnictví vlády ČR.
I on se samozřejmě v rámci svého příspěvku musel vyjádřit k nejdiskutovanějším knihám posledních desetiletí – Fukuyamově Konci dějin a Huntingtonově Střetu civilizací. Nesdílím sice jeho vyvažující pohled jako přívrženec druhého z těchto autorů, ale plně respektuji právo na jeho názor.
Prof. Fišer byl nedávno vystaven nezasloužené kritice v souvislosti s kauzou Diag Human. Tato kritika byla o to podlejší, že se objevila až po jeho nedávné smrti. Jako člověk, který s prof. Fišerem léta spolupracoval, pokládám proto za svou přirozenou povinnost vyjádřit úctu a obdiv k člověku, který vynikal přirozenou skromností, rozsáhlými znalostmi a naprostou nezkorumpovatelností. Druhý text Zdeňka Koudelky nemá tento dějinný přesah, o to více je však aktuálnější. Týká se nejenom sporů ohledně nedávného rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS), rušícího ústavní zákon o předčasných volbách, ale ve svých důsledcích otevírá i prostor k polemice o současném postavení ÚS. Brilantní analýzu ústavního právníka Koudelky by si měli přečíst všichni současní i bývalí politici, kteří se chtějí k této – nesporně nejen právní, ale i politické – problematice vyjadřovat.
Koudelkův text rozvíjí klasickou otázku „Kdo bude soudit soudce?“ Ústavní soud je vázán ústavním pořádkem, tedy nikoli pouze ústavou, ale i všemi dalšími ústavními zákony. Koneckonců, přísaha ústavního soudce ho přímo zavazuje k dodržování ústavních zákonů. Z toho Koudelka vyvozuje, že ÚS nemá oprávnění rušit ústavní zákony, třebaže tak minimálně v jednom případě (ústavní zákon o předčasných volbách) učinil.
Rozviňme však tuto úvahu dále. Každá instituce, ÚS nevyjímaje, má tendenci expandovat či hypertrofovat přisvojováním si nových a nových, zákonodárcem původně nepředpokládaných kompetencí. V systému vah a protivah zde chybí korektiv, který by ÚS (ale i jakékoli jiné soudní moci) v této nepřiměřené expanzi zabránil. A tak se setkáváme s tím, že ÚS si prokazatelně hraje na třetí komoru parlamentu, když rozhoduje o takových záležitostech, jako jsou důchody nebo mzdy jednotlivých socioprofesních skupin.
Pokud jde o důchody, ekonom Václav Klusoň nedávno v Literárních novinách (jejichž kvalita se výrazně zvýšila po odchodu Jakuba Patočky) správně upozorňuje, že ekonomická neznalost ústavních soudců vedla k tomu, že vzali doslova termín „důchodové pojištění“, třebaže ve skutečnosti jde o důchodovou daň, byť účelově vázanou (s obdobnou vázaností se ostatně setkáváme i u některých jiných daní, například u výnosu spotřební daně na pohonné hmoty). ÚS tak necitlivě a hloupě narušil princip solidarity a přinutil vládu (která nic takového nechtěla), aby zvýšila důchody deseti procentům nejbohatších na úkor sedmdesáti procent lidí s nižšími než průměrnými příjmy. Lze souhlasit s názorem prezidenta Klause, že je to totéž, jako kdyby lidé, kteří platí vyšší daně, žádali, aby na ně více svítilo veřejné osvětlení.
Stejně tak působí komicky, jestliže ÚS brání výši soudcovských platů se zdůvodněním, že jinak by byla ohrožena nezávislost soudců. Vystavuje tím nepřímo soudcům vysvědčení o jejich možné zkorumpovatelnosti, kdyby měli platy nižší. Dovedeno ad absurdum, stejně bylo možné argumentovat v případě politiků, a koneckonců u jakékoli jiné socioprofesní skupiny. Lze pouze doufat, že příště Ústavní soud nepocítí touhu sestavovat místo parlamentu i státní rozpočet.

Publikováno:
Přírodovědec a právník: zamyšlení, Právo 29. 7. 2011, ISSN 1211-2119, s. 6.
Státní zastupitelství 7-8/2010, ISSN 1214-3758, s. 43.