Dne 18. 4. 2012 otiskly Lidové noviny text, kde se mimo jiné tvrdí, že jsem v Právu 23. 10. 2010 ve vztahu k nálezu hrobu Němců zabitých roku 1945 na Jihlavsku „dovozoval, že osoby, které tento hrůzný čin spáchaly, nelze trestně stíhat…“. Ovšem já jsem napsal, že náš zákon neamnestoval jakékoli útoky na Němce, ale jen ty, které souvisely s bojem za svobodu nebo byly projevem spravedlivé odplaty. Jinak je nutné hodnotit útok člověka, kterému okupační německá moc zabila někoho z rodiny a on se pomstil udavači, a jinak je nutno hodnotit útoky osob, jež za války nebyly postiženy, motivované sadismem útočníků či touhou po německém majetku. Pokud tyto útoky nebyly stíhány, bylo to pro faktickou nechuť stíhat protiněmecké násilí a ne proto, že to zákon vyloučil. V Lidových novinách je dále uvedeno tvrzení jejich autora: „Potrestání tedy brání promlčení, nikoliv zmiňovaný zákon“. (Myslí se zákon z 8. 5. 1946, který se vedle svého dlouhého názvu běžně označuje jako amnestijní.) Na rozdíl od textu v Lidových novinách je pravda jiná. Promlčení se nevztahuje na zločiny proti lidskosti. Pokud poválečné činy budou posouzeny jako zločiny proti lidskosti a ne jako činy spravedlivé odplaty, je jejich trestání možné. Autor článku v Lidových novinách se prezentuje jako právník, pokud však neví, které zločiny se promlčují a které ne, je to jeho chyba.

Text v Právu 23. 8. 2010 a časopisu Státní zastupitelství č. 10/2010:
V souvislosti s odkrytím dobronínského hrobu Němců zabitých roku 1945 se posuzuje, zda lze čin trestně stíhat. Zvláště sudetoněmecké organizace kritizují zákon o právnosti jednání souvisejících s bojem za svobodu Čechů a Slováků z 8. 5. 1946, který podle nich amnestoval poválečné útoky na Němce, a žádají jeho zrušení. Ovšem v Evropě jednou poskytnutou amnestii nelze zrušit. O to se na Slovensku pokusil premiér Mikuláš Dzurinda, když roku 1998 v době neobsazení prezidentského úřadu zrušil amnestii, kterou v zastoupení prezidenta vydal předchozí premiér Vladimír Mečiar. Toto zrušení amnestie prohlásil neústavním Ústavní soud v Košicích. Naopak v Latinské Americe nebyly uznány amnestie činů bývalých vojenských diktatur, které si před předáním moci zajistily amnestii svých činů. Někteří z vojenských představitelů byli odsouzeni.
Ale náš zákon neamnestoval jakékoli útoky na Němce, ale jen ty, které souvisely s bojem za svobodu nebo byly projevem spravedlivé odplaty. Jinak je nutné hodnotit útok člověka, kterému okupační německá moc zabila někoho z rodiny a on se pomstil udavači, a jinak je nutno hodnotit útoky osob, jež za války nebyly postiženy, motivované sadismem útočníků či touhou po německém majetku. Pokud tyto útoky nebyly stíhány, bylo to pro faktickou nechuť stíhat protiněmecké násilí a ne proto, že to zákon vyloučil.
Dnes jsou poválečné trestné činy promlčeny s výjimkou zločinů válečných a proti lidskosti. Je v posouzení konkrétního skutku, zda se na něj vztahuje amnestijní zákon a zda je promlčen. Byť se uvádí, že byly spáchány po válce, druhá světová válka skončila německou kapitulací účinnou minutu po půlnoci 9. května 1945 jen v Evropě. Z právního hlediska bylo Československo dál ve válce s Japonskem do jeho kapitulace 2. září 1945. Ani kapitulací však neskončil válečný stav, kdy Československo bylo ve válečném stavu s Německem do 3. 2. 1955, kdy jej jednostranně ukončil prohlášením prezident republiky, a s Japonskem do 8. 5. 1957, kdy jej ukončil dvoustranný protokol o obnovení normálních vztahů mezi Československem a Japonskem č. 26/1958 Sb. To může mít význam pro posouzení válečných zločinů.