Oduznání Mnichova
Ministr obrany Alexandr Vondra v textu V londýnském exilu s mnichovským závažím (Právo 6. 8. 2012, s. 6) připomíná výročí prohlášení mnichovské smlouvy za neplatnou Británií 5. 8. 1942. Do té doby Británie sice uznávala československou vládu v emigraci, ale v otázce hranic se nevyjádřila. Z právního hlediska je neuznání smlouvy významné mezi jejími účastníky. Proto stanovisko Británie bylo právně důležitější než USA či Sovětského svazu, kteří smlouvu nepodepsaly.
Ovšem Británie neprohlásila mnichovskou smlouvu za neplatnou od samého počátku (nulitní), což byl cíl politiky Edvarda Beneše s tím, že smlouva odporuje principům mezinárodního práva, neboť byla uzavřena k tíži státu, jenž nebyl účastníkem smlouvy (o nás bez nás) a byla mu vnucena pod hrozbou války. Od samého počátku uznala mnichovskou smlouvu za neplatnou de Gaullova Francie (1942), která sama měla potíže s tím, aby ji Spojenci uznaly místo kolaborantské vlády ve Vichi, a po své porážce i Itálie (1944) a nakonec Spolková republika Německo (1973). Byť ve vnitrostátním právním řádu považuje Německo některé důsledky mnichovské smlouvy za platné – získání německého občanství pro sudetské Němce a jejich účast v sociálním zabezpečení Německa již od podzimu 1938, což je právní paradox, když jinak nulitní smlouva nemá žádné právní důsledky.
Británie prohlásila mnichovskou smlouvu za neplatnou až dnem 15. 3. 1939, kdy došlo k německé okupaci Čech a Moravy, tedy ne od samého počátku. Důvodem tohoto postoje je možný vliv na jiné smlouvy uzavřené Británií. Při budování britského impéria bylo užíváno i násilí a smluv o rozdělení území v neprospěch třetího, který účastníkem smlouvy nebyl. Protože systém britského práva je založen na právním obyčeji, nemohla britská vláda prohlásit mnichovskou smlouvu za neplatnou od samého počátku, neboť nechtěla ohrozit své podobné jednání v minulosti. Byla si však po vyhlazení Lidic vědoma neudržitelnosti mnichovské smlouvy, z níž navíc územně netěžila, proto ji zneplatnila k datu okupace Čech a Moravy s odůvodněním, že nové hranice Československa porušilo samo Německo a tím smlouvu zneplatnilo. Tuto právní pozici Británie nezměnila, když jinak se obecně považuje mnichovská smlouva za neplatnou od samého počátku.
Ovšem Británie neprohlásila mnichovskou smlouvu za neplatnou od samého počátku (nulitní), což byl cíl politiky Edvarda Beneše s tím, že smlouva odporuje principům mezinárodního práva, neboť byla uzavřena k tíži státu, jenž nebyl účastníkem smlouvy (o nás bez nás) a byla mu vnucena pod hrozbou války. Od samého počátku uznala mnichovskou smlouvu za neplatnou de Gaullova Francie (1942), která sama měla potíže s tím, aby ji Spojenci uznaly místo kolaborantské vlády ve Vichi, a po své porážce i Itálie (1944) a nakonec Spolková republika Německo (1973). Byť ve vnitrostátním právním řádu považuje Německo některé důsledky mnichovské smlouvy za platné – získání německého občanství pro sudetské Němce a jejich účast v sociálním zabezpečení Německa již od podzimu 1938, což je právní paradox, když jinak nulitní smlouva nemá žádné právní důsledky.
Británie prohlásila mnichovskou smlouvu za neplatnou až dnem 15. 3. 1939, kdy došlo k německé okupaci Čech a Moravy, tedy ne od samého počátku. Důvodem tohoto postoje je možný vliv na jiné smlouvy uzavřené Británií. Při budování britského impéria bylo užíváno i násilí a smluv o rozdělení území v neprospěch třetího, který účastníkem smlouvy nebyl. Protože systém britského práva je založen na právním obyčeji, nemohla britská vláda prohlásit mnichovskou smlouvu za neplatnou od samého počátku, neboť nechtěla ohrozit své podobné jednání v minulosti. Byla si však po vyhlazení Lidic vědoma neudržitelnosti mnichovské smlouvy, z níž navíc územně netěžila, proto ji zneplatnila k datu okupace Čech a Moravy s odůvodněním, že nové hranice Československa porušilo samo Německo a tím smlouvu zneplatnilo. Tuto právní pozici Británie nezměnila, když jinak se obecně považuje mnichovská smlouva za neplatnou od samého počátku.