Lukáš Jelínek se v článku Hra s ohněm (Právo 5. 9. 2012 s. 6) zabývá úlohou církví ve společnosti. Hrozí se toho, že církve budou „jako neřízené střely“. Asi je chce řídit. To zapadá do útoků některých kruhů na klasické politické strany a nyní i tradiční církve. Na jedné straně se tyto kruhy ohánějí slovní podporou občanských iniciativ, volají po jejich větším zapojení do politiky i účastí na moci formou obsazování vyšetřovacích komisí ap. Ovšem, co jsou jiného politické strany či tradiční církve, než sdružením občanů? Útoky na ně nejsou vedeny z pozic obecně občanských, ale z pozice, kdy některé občanské iniciativy se mají podporovat, protože se na nich někdo účastní, byť nemají větší dlouhodobou podporu občanů. Jiné, jako jsou politické strany či církve se musí oslabit, protože na ně dotyční nemají vliv. Takové škatulkování sdružení občanů je mocenským bojem.

V demokracii se mocenský boj má rozhodovat ve volbách. Ti, kteří se voleb bojí či jsou v nich neúspěšní, chtějí přenést zdroj moci z demokratické soutěže politických stran na posílení mocenského vlivu určitých nátlakových skupin. Kdo však mimo volby může určit, která skupina je ta správná a která má mít kolik moci? Jelínkovo obava z neřízených střel, je obava z klasické demokracie. Církve v demokracii, stejně jako politické strany, se řídí svými pravidly, která jejich příslušníci respektují.
Tradiční církve jsou součástí evropské identity. V souvislosti s církevními školami si Jelínek klade otázku, zda „budou žáci podrobeni soustavné ideologické masáži?“. Přitom církevní školství je u nás menšinové a omezené především na velká města, kde sídlí biskupství. Navíc víme z období před rokem 1989, že určující pro názory dětí je rodina, ne škola. Právě státní školy tehdy ideologicky masírovaly bez většího úspěchu. Jako o výchově dětí rozhodují jejich rodiče, tak o tom, zda děti půjdou do školy obecní, krajské, církevní či soukromé mají rozhodovat také rodiče. Jejich jsou děti, jejich je odpovědnost.
Právě křesťanské sociální učení je něco, co sbližuje církve a moderní sociální demokracii. Důraz církví na povinnosti člověka k sobě samému i jiným, posiluje autoritu státu ve shodě s učením sociální demokracie, že stát není jen noční hlídač. Sociálně demokratické ideologii je bližší učení tradičních církví, stejně jako význam politických stran pro fungování demokracie, než úloha mediálně aktivních, ale člensky slabých nátlakových skupin.