Petr Uhl v článku Milost do právního státu nepatří (Právo 9. 2. 2013 s. 6) tvrdí, že obecná odpovědnost prezidenta parlamentu v Československu byla zavedena roku 1968, ovšem bylo to roku 1960. Právní odpovědnost prezidenta s možností ztráty funkce byla zavedena již roku 1920 a platí i nyní. Podstatou jeho článku je zrušení prezidentských milostí. Každá pravomoc veřejné moci se může užít tak, že se to jiným nelíbí. To však není důvod pro její zrušení. Vždyť prezidentská milost zachránila před vězením v kritické době otce rodiny, která se stala obětí žhářského útoku ve Vítkově roku 2009.

Případ izraelského vojáka Gilata Šalita dokazuje, jak institut milosti může být využit pro řešení krizové situace. Izrael v říjnu 2011 vyměnil zadržované Palestince za svého vojáka, přičemž se na Palestince nedívá jako na válečné zajatce, ale kriminální delikventy. Jejich propuštění bylo dosaženo milostí prezidenta Šimona Perese.
Funkčnost státu se pozná na řešení krizí. Náš stát zatím nemusel řešit výměnu zadržených občanů za vězně, včetně ještě neodsouzených ve vazbě. Ale může k tomu dojít a stát bude postaven před realitu výměny pod hrozbou zabití rukojmí. Zda je správné vyměňovat rukojmí či ne, je politické rozhodnutí výkonné moci. Jsou teorie, které výměnu rukojmí odmítají. Ale na příkladu Izraele je vidět, že jsou uplatňovány názory, kdy jeden izraelský život má cenu více než tisíce propuštěných nepřátel. Odpovídá to heslu izraelského vyznamenání Spravedlivý mezi národy: „Kdo spasí jeden život, spasí celý svět.“. Takové rozhodnutí musí učinit politici. Funkční stát musí mít právní nástroje, aby politické rozhodnutí dokázal realizovat. Při výměně zajatců v krátké době je to institut milosti, který toto umožňuje. Nelze rychle přijímat zvláštní zákon o amnestii a nelze obcházet jednotlivé soudy s tím, aby ihned propustily osoby určené pro výměnu. Úvahy o zrušení práva milosti jsou součástí oslabování výkonné moci, které v běžných situacích není ani vnímáno, avšak vede k tomu, že se stát stane bezzubým v době krize. Soudní ani zákonodárná moc nejsou ze své podstaty určeny k rychlému řešení krizí.
Právo milosti je zakotvené v Ústavě, přičemž Ústava výslovně neumožňuje (odlišně od práva delegovat uzavíraní mezinárodních smluv) přenést toto právo prezidenta na jiný orgán. Prezident podle trestního řádu může svým rozhodnutím sice pověřit ministra spravedlnosti provedením řízení o milosti a právem bezdůvodné návrhy zamítnout, ale udělit milost může jen osobně. Roku 1994 prezident Václav Havel přenesl na ministra spravedlnosti řízení v žádostech o milost. Václav Klaus toto rozhodnutí Václava Havla zrušil. Je sporné, zda obyčejný zákon může přenést na jiný subjekt ústavní právo prezidenta, byť jen v části řízení o milostech, kdy ministr nemohl sám milost udělit, ale mohl žádost zamítnout. Již při projednávání návrhu Ústavní listiny z roku 1920 označil Ústavní výbor Národního shromáždění právo udílet milost za nedelegovatelné.
Navíc byl spor, zda Havlovo rozhodnutí nemělo být kontrasignováno premiérem, protože právo milosti tehdy výlučně patřilo do nekontrasignovaných aktů prezidenta, anebo mělo být kontrasignováno, protože nejde o vlastní rozhodnutí ve věci milosti, ale o přenesení působnosti prezidenta, byť částečné, na základě obyčejného zákona s nutnou kontrasignací. Rozhodnutí Václava Havla ani jeho zrušení rozhodnutím Václava Klause kontrasignována nebyla. Praxe se tedy postavila na stanovisko, že i toto rozhodnutí bylo v rámci nekontrasignovaného ústavního práva milosti a nejde o novou působnost prezidenta založenou až obyčejným zákonem.
Miloš Zeman chce znovu přenést agendu milostí na ministra spravedlnosti podle zmocnění daného trestním řádem. Věc je však složitější po ústavní změně z roku 2012, která převedla milosti prezidenta, kdy nařizuje, aby se nezahajovalo či nepokračovalo v trestním stíhání, do kontrasignovaných pravomocí. Odpouštění, zmírňování a zahlazení trestů je nadále nekontrasignováno. Řešením otázky, zda rozhodnutí prezidenta o přenesení řízení o milostech na ministra spravedlnosti kontrasignovat či ne, je vydáním dvou samostatných rozhodnutí. Jedno pro milosti v neskončených trestních stíháních bude kontrasignované a druhé o promíjení a zahlazení trestů bude nekontrasignované.