Sankce proti Rusku zavedla Evropská unie za souhlasu pražské vlády. Ruská odveta je pochopitelná, protože suverénní stát na sankce jako projev nepřátelství reaguje obdobnou odpovědí (retorze dle mezinárodního práva).

Sankce zasahují právo lidí usilovat o své štěstí včetně ekonomické úspěšnosti. Lidé, kteří hospodářsky žili z obchodu s Ruskem, jsou státní mocí nuceni ke ztrátě. Ti, kteří byli sankcemi poškozeni, se mohu bránit dvěma způsoby. Je to politická cesta, kdy ve volbách odmítnou politické síly, které sankce podporují. Dále je to cesta právní. Kdy lidé poškozeni sankcemi zažalují stát o náhradu škody. Je totiž zřejmé, že škoda nastala v důsledku politického rozhodnutí státní moci. Kdyby jen jeden z členských států Evropské unie měl sílu se postavit sankcím, nebyly by přijaty. Právní cesta je dlouhá a případné odškodnění zaplatíme všichni z daní, ale je to cesta, jak držitelům moci ukázat, že nemohou pro své zahraničněpolitické zájmy poškozovat občany a podniky. Škody jsou nevratné, jelikož jednou vyklizený trh obsadí někdo jiný.
Evropské sankce vychází z mocenského konceptu Západu jako středobodu světa, jenž se má neustále politicky rozšiřovat. To, že se Rusko postavilo proti rozšíření moci Západu na Ukrajinu, je logické. Kdyby se nepostavilo Rusko a snad došlo i k jeho mocenské porážce, dříve nebo později by Západ narazil na jiného soupeře – Čínu – který by se mu mohl postavit se zbraní v ruce. Válka by byla reálná. Dnes válka nehrozí, protože se USA jako hlavní vojenská síla Západu drží pravidla, že nezaútočí na stát, který má jaderné zbraně. Pokud bude toto pravidlo respektováno, k válce nedojde. Ale i návrat ke studené válce je špatný.
Na Ukrajině nemáme mocenské zájmy. Proto je nesprávné angažovat se v ukrajinském konfliktu. Je zřejmé, že mocenské zájmy na Ukrajině má Rusko a je též evidentní, že tam chtějí svůj vliv realizovat USA. Ať tyto státy jednají pod vlastním praporem a na vlastní náklady. Česká republika toho nemá být účastna. USA chtějí jako v Iráku udělat koalici ochotných, aby nevypadla protiruská akce jako jejich politickomocenský zájem, ale širší mezinárodní akce. Jako v Iráku se toho účastní Česká republika, byť to není jejím zájmem. Ovšem jak by USA jednaly, kdyby došlo k protiamerickému převratu v Kanadě podporovaným Ruskem a Čínou a navíc by nová vláda zaútočila na kanadské občany, kteří by neuznali převrat a chtěli se připojit k USA? Svržený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč měl do konce funkčního období jen rok. Proč si to s ním jeho odpůrci na Ukrajině nechtěli rozdat ve volbách, proč sáhli k převratu? Opravdu ten rok stál za to, do čeho se Ukrajina propadla?
Řekneme-li NE spojencům, neznamená to porušení právních závazků. NATO i spojenectví v Evropské unii je spojenectví v obraně členů, ne spojenectví v útoku. To potvrdila válka o Falklandy, kdy bylo britské území napadeno 1982 Argentinou. Británie tehdy neměla právo na vojenskou pomoc NATO, jelikož spojenectví v NATO je omezeno na obranu území severně od obratníku Raka (Falklandy jsou na jižní polokouli). Obdobně mohla naše vláda odmítnout poskytnout náš vzdušný prostor 1999 pro přelety vojenských bombardérů při útoku některých členských státu NATO na Jugoslávii. Právní povinnost k poskytnutí vzdušného prostoru pro útok jsme neměli a nemáme.
Dáme-li za pravdu Samuelu Huntigtonovi a jeho koncepci střetu civilizací, pak židokřesťanská civilizace není jen civilizací Západu. Její součástí je i pravoslavné křesťanství, řecké i ruské. Jestli má naše civilizace obstát, nemůžeme ji oslabovat vzájemnými boji. Každá moc má své hranice. NATO i EU musí říci jasně, kde chtějí mít své hranice a za ty nejít. Západní sféra vlivu nemůže být světovládná. Rusko do EU i NATO nevstoupí, nepotřebuje to a nenechá se těmito složkami ovládat. V zájmu České republiky není rozšiřování NATO na východ - nový Drang nach Osten. Není důvod podporovat svrženého prezidenta Janukovyče, ani vládu vzešlou z mocenského převratu. Účast na protiruských sankcích je škodlivá a zbytečná.