Ústavní soud nálezem z 19. 7. 2016, Pl.ÚS 20/15, zrušil část rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 12. 2014. Tímto rozsudkem Nejvyšší soud přiznal soudkyni Okresního soudu Brno-venkov zpětně plat vycházející z trojnásobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Sám Ústavní soud tento plat přiznal soudcům až od 1. 1. 2015. Nejvyšší soud jednal v rozporu se zásadou, že rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení právního předpisu nemá zpětnou účinnost, ale platí do budoucna. Uvedeným rozsudkem, jenž Nejvyšší soud v rozporu s ústavou veřejně nevyhlásil, byla dotčena majetková práva státu, který by musel doplatit soudcům a státním zástupcům částku v řádu miliard. Stát proto podal jako zaměstnavatel – právnická osoba ústavní stížnost. Rozhodnutí Ústavního soudu napravuje nesprávná rozhodnutí soudců o vlastních platech, ale jen částečně.

Jestliže zasedá Ústavní soud, nikdo si nemůže být ničím jist. V nálezu z 10. 7. 2014 (Pl.ÚS 28/13) Ústavní soud jen pro soudce (ne pro jiné státní funkcionáře) zrušil platovou základnu ve výši 2,75 násobku průměrného platu a chtěl pro ně trojnásobek průměrného platu. Rozhodnutí bylo dopředu jasné, když někteří soudci Ústavního soudu byli dříve soudci obecných soudů. Tedy rozhodovali o platovém růstu pro své kolegy a sebe. Rozhodnutí má děsivé odůvodnění z pohledu demokrata. Ústavní soud zrušil dané ustanovení pro soudce s tím, že soudci jsou „vyšší středostavovská vrstva“.
Rasa, třída i stavovská vrstva jsou pojmy sociálními, ale v demokratickém státě nemají být práva vyvozena z toho, že je někdo příslušníkem určité rasy, třídy či stavovské vrstvy. To nás vrací před rok 1989, kdy příslušnost k určité třídě či dříve rase a stavu byla zdrojem práv či upření určitých práv. Proti tomuto elitářskému stanovisku se postavili tři ústavní soudci – Jan Musil, Radovan Suchánek a Vladimír Sládeček, kteří zdůraznili rovnost před zákonem. Přitom Ústavní soud mohl dané ustanovení zrušit s demokraticky přijatelným důvodem, že není možné, aby malé skupině lidí byl plat trvale omezován a jiným ne. To by však musel ctít rovnost před zákonem a daný postup aplikovat vůči všem státním představitelům, nejen soudcům jako určité kastě lidí. Omezení soudců např. v podnikání, platí i pro ministry, členy Nejvyššího kontrolního úřadu a jiné. I vnímání platu jako ochrany před korupcí lze užít stejně vůči soudcům jako ministrům a jiným představitelům státu.
Vztahy mezi jednotlivými mocemi ve státě májí být vyvážené, včetně platů. Soudce okresního soudu nemá mít více než člen Parlamentu. V roce 2016 má poslanec 65 700 Kč, ministr 125 300 Kč, předseda vlády 176 400 Kč, prezident Nejvyššího kontrolního úřadu 152 100 Kč a prezident republiky 219 000 Kč. Třicetiletý soudce okresního soudu má 78 500 Kč, soudce okresního soudu s 18 letou praxí 104 900 Kč, soudce nejvyšších soudů 142 900 Kč, předsedové nejvyšších soudů 194 100 Kč, předseda Ústavního soudu 225 200 Kč, tedy víc než hlava státu, a ústavní soudce 152 000 Kč. Nejvyšší státní zástupce má více než premiér – 189 400 Kč, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství má 128 600 Kč.
Zásadní řešení celé situace navrhl prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala v rozhovoru pro Českou justici 7. 2. 2015. Tím je nový zákon o platech představitelů státu, který by stanovil jednotnou platovou základnu pro soudce, zákonodárce i ministry a jiné úředníky státu.