1. Decentralizace televizního vysílání jako veřejná služba
Veřejná služba v rámci vysílání České televize je ve svém celkovém obsahu neurčitý právní pojem. Zákon o České televizi sice dává příklady, co je součástí veřejné služby, ovšem vlastní naplnění tohoto pojmu je součástí sporů o obsah vysílání České televize. Úlohou veřejné služby je mimo jiné jít proti přirozené centralizaci moci i peněz v moderním státě, což se týká i kulturní oblasti, zvláště financování živé kultury. Je proto součástí veřejné služby důraz na podporu živé kultury, ale i publicistiky, mimo centrum, k čemuž slouží dnes studia České televize v Brně a Ostravě. Ty mají zcela jiné možnosti, než jen zpravodajská studia v Hradci Králové a Českých Budějovicích. Je správné učinit takové zákonné změny, které posílí mimopražskou činnost České televize jako součást veřejné služby. Co je obsahem veřejné služby prioritně určuje demokratický zákonodárce.


2. Vlastní vysílací program studií
Od Českého rozhlasu se televize zásadně odlišuje tím, že její studia nemají vlastní vysílání, ale jen umožňuje jejich účast na celostátních vysílacích okruzích. Ovšem dnes televizní studia mohou mít vzhledem k technickým možnostem dnešní doby vlastní vysílání celého program. Z počátku alespoň obě moravská studia jeden. Nejde o nic světoborného či nového. Jde o přijetí stejného modelu, který dnes funguje v Českém rozhlase.
Na Moravě a Slezsku je asi 4 miliony obyvatel a tedy koncesionářů, kteří si budou moci zvolit, zda chtějí sledovat program pražské centrály či moravských studii. Může to přispět i k názorové a umělecké pluralitě, což je samo o sobě pozitivní přínos z hlediska veřejné služby. Z doby normalizace je známo, že co se nesmělo točit či vydat v Praze, prošlo v bratislavských studiích Československé televize či Československého rozhlasu nebo slovenských vydavatelstvích, když normalizační režim v kultuře byl na Slovensku mírnější a liberálnější. Přitom Slovensko mělo a má jen o milion více obyvatel než Morava a Slezsko.
Lze předpokládat, že větší činnost televizních studií povede k většímu uplatnění místních herců, režisérů i filharmonií atd. ve vysílání a tím se posílí i financování regionální kultury, sportu a dalších oblastí uplatnitelných v České televizi. Není důvod, aby z financí placených obyvateli celého státu bylo 80% tvorby zajištěno jen v hlavním a nejbohatším městě státu.
Česká televize se tváří, že je celostátní, ale ve skutečnosti je převážně pražskou. Pokud se tvorba programu uměleckého, ale i publicistiky rozdělí i do mimopražských studií, vznikne názorová platforma. Televize dnes připomíná doby komunismu, kdy se říkalo, že fabriky patří všem, ale vlastně nepatřily nikomu. Nyní se říká, že je televize veřejnoprávní a jakoby patřila všem poplatníkům, fakticky z ní ale žijí ti, kdo se podílí na rozdělování peníze na různé projekty. V této oblasti jsou neprůhledné vazby.
Pluralita bude přínosem pro stát obecně v kultuře i publicistice. Dnes se žívá kultura v regionech podporuje přes různé byrokracií zatížené granty celostátních institucí. Přirozenější bude skrze objednávku televizních studií bez byrokratické správy různých grantů. V publicistice bude nabídnout pohled místních osobností na problémy dnešní doby, které se odlišují od názorů pražské kavárny. Místní totiž neznamená menší, než centrální, ale jiný než centrální. Prostě i jinde by se našli vlastní Moravcové, snad i lepší, ale minimálně na stejné úrovni.
Často se uvádí, že televize je spjata s Pražskou kavárnou. To je v současném systému přirozené, neboť se o jejím osudu rozhoduje dominantně v centru. Tím však nikdy nepřestane její odmítání v regionech, pokud se sama součástí regionů skrze svá studia nestane. Nejsnadněji je to možné uskutečnit na Moravě posílením brněnského a ostravského studia.

3. Růst podílu studií na celostátním vysílání
Významný je i boj o podíl studií na celostátní tvorbě. Dnes je ve studiu v Brně a Ostravě ze zákona povinna Česká televize tvořit minimálně 20% svého vysílacího času. Tedy zákon umožňuje 80% tvorby televize v Praze, která má však asi jen 12% obyvatel státu a tedy i televizních poplatníků. Senátor Jan Veleba již navrhl posílit minimální zastoupení vysílání všech studií z 20 na 30%. Televizní studia Brno a Ostrava mají ve své územní působnosti Moravu a Slezsko, kde žije zhruba 40% obyvatel a tedy i televizních poplatníků. I po přijetí tohoto návrhu, který zatím neuspěl, průměrně na jedno televizní studio připadne jen 15% vysílání a 70% bude tvořeno v Praze. Nejde tedy o nic revolučního, přesto však tento návrh centrála České televize odmítá.

4. Právo koncesionáře nasměrovat svůj televizní či rozhlasový poplatek
Zákonnou změnou lze umožnit platit televizní či rozhlasový poplatek ve prospěch příslušného studia České televize či Českého rozhlasu. Nemění se tím příjem této částky pro Český rozhlas či Českou televizi, ale zohledňuje se spojení obyvatel s konkrétním regionem, kde žijí a kde příslušné studio působí. To umožní poplatníkům, aby podporovali především to vysílání, které sledují a poslouchají v rámci České televize či Českého rozhlasu. I zde se televizní centrála postavila proti. Tím odhalila svou podstatu, že je pro ni určující nikoliv příjem České televize jako celku, ale příjem, který může v ústředí přerozdělovat, což by při existenci vlastního rozpočtu, včetně vlastních příjmů televizních studií již v takové míře nemohla.

5. Další možné poplatkové změny
Je nesprávné, aby televizní a rozhlasový poplatek platily osoby, které byly vysíláním České televize či Českého rozhlasu postiženi. Televizní a rozhlasový poplatek je státem nadiktována veřejná dávka (daň) ve prospěch České televize a Českého rozhlasu. Dokonce jsou nuceni tuto daň platit osoby, které Česká televize či rozhlas poškodily svým vysíláním. Takový důsledek, kdy poškozený je nucen platit škodlivou činnost škůdce vůči sobě samému, je jednáním nemajícím v právním řádu obdobu. Je to jednání proti dobrým mravům. Přičemž dobré mravy jsou jedním z imperativů práva moderního demokratického státu.
Proto lze jako odškodnění zavést zrušení televizní a rozhlasové daně na dobu 5 let pro osoby, které byly poškozeny vysíláním České televize a Českého rozhlasu. Aby bylo možno objektivizovat tuto skutečnost, musela by poškození uznat Rada České televize, Rada Českého rozhlasu, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, což je státní orgán, který má mimo jiné v působnosti zákonnost a monitorování rozhlasového a televizního vysílání nebo soud v rámci řízení o právech dotčených osob dle zákona o rozhlasovém a televizním vysílání v rámci práva na odpověď a na dodatečné sdělení.
Senátor Jan Veleba také navrhl umožnit náhradní plnění za televizní a rozhlasovou daň. Jestliže stát dříve dokonce umožnil náhradní plnění za povinnou vojenskou službu z důvodu výhrady svědomí a zavedl civilní službu, tím spíše by měl umožnit náhradní plnění i zde, když řada osob může mít výhrady, i z důvodu svého svědomí, k vysílání České televize a Českého rozhlasu. Je pak nesprávné takové osoby nutit finančně se podílet na daném vysílání. Aby byla zajištěna vážnost úmyslu náhradního plnění, je toto plnění stanoveno na 1,2 násobek výše příslušného poplatku. Toto navýšení zabrání i případnému spekulativnímu chování, kdy by někdo měl v úmyslu takto činit pro získání daňové výhody v rámci daně z příjmů za poskytnutí daru na daňově uznatelné účely. Náhradní plnění musí být poskytnuto na kulturní účely nebo televizní a rozhlasové vysílání. Příjemcem však mohou být jen příspěvkové organizace státu, kraje nebo obce nebo právnické osoby s veřejnou prospěšností. Tyto změny posilují postavení občana jako poplatníka televizní daně tak, aby mohl určit její užití.

6. Závěr
Panuje-li nespokojenost s výsledky činnosti České televize je jednou z možností posílit postavení studií na úkor centra. Posílit postavení místní kultury na úkor přerozdělování peněz v úzké skupině tvůrců v jednom místě státu. Pluralita je podstatou řízení demokratického státu, může být podstatou řízení i televize takového demokratického státu.