Dne 5. července se na svátek sv. Cyrila a Metoděje vyvěšují na Moravě moravské vlajky. Znak a vlajka Moravy mají zajímavý dějinný vývoj. V roce 2023 byl podán v Poslanecké sněmovně návrh skupiny poslanců vedených poslancem Radkem Vondráčkem na uzákonění zemských znaků a vlajek.

MORAVSKÝ ZNAK
Moravský znak je tvořen modrým štítem, na němž je umístěna šachovaná orlice se zlatou zbrojí korunovaná zlatou heraldickou korunou. V případě moravského znaku se v historii používaly dvě barevné varianty šachování orlice. Původní, pocházející z poloviny 13. století, je stříbrnočervené a bylo poprvé užito za markraběte Přemysla III. (markrabí 1247-1278, od 1253 jako Přemysl Otakar II. i český král). Nejstarší barevné vyobrazení je v městském hradě Gozzoburg v Kremži a vzniklo před rokem 1267. Šlo o původní znak zeměpána – moravského markrabího, který však byl postupně chápán jako znak země.

Ve znacích panovníků se velmi často vyskytuje orel-orlice či lev, což symbolicky vyjadřovalo vnímání lva jako krále zvířat a orla jako krále ptactva. Přičemž v rámci Svaté říše římské byl orel či orlice heraldickým symbolem hlásící se ke znaku římského císaře. V našem heraldickém názvosloví se užívá pojmu orel pro dvouhlavého orla a orlice pro jednohlavou variantu této zvířecí heraldické figury, byť nikoliv důsledně.

Směna české a moravské erbovní figury
Markrabí Přemysl III. (jako český král Přemysl II. Otakar) je původcem vzniku moravského znaku se stříbrnočerveně šachovanou orlicí. Ještě za života svého otce českého krále Václava I. užíval jako moravský markrabí znak s dvouocasým lvem stejně jako jeho předchůdci markrabí Vladislav I., Vladislav II., Přemysl II. Zatímco jeho otec Václav I. i děda Přemysl I. jako čeští králové užívali ve znaku plamennou orlici.

Poprvé je lev jako symbol moravského markrabího poprvé doložen v pečeti Vladislava I. Jindřicha na listině z 31. 12. 1213. Vladislav I. Jindřich si zřejmě jako moravský markrabě pro odlišení od svého bratra vládnoucího v Čechách pod znakem orlice zvolil druhé heraldické zvíře symbolizující panování - lva. Na pečeti z roku 1213 není patrné, zda má lev dva ocasy, ale má je mít na falzu Vladislavovy pečetě pravé nedokončené a nedatované listiny pro johanity sepsané krátce po roku 1208 opatřenou falzem jeho jednostranné okrouhlé jezdecké pečeti o průměru 71 mm s opisem HEINRICVS MARHIO MORAVS, přičemž na štítu je jezdec na koni vpravo cválající, v pravici drží praporec a v levici štít dole zašpičatělý s dvouocasým lvem. Byť jde o dobové falzum, lze předpokládat, že odpovídá skutečně užívané jezdecké pečeti markraběte. Původním symbolem českého krále tedy byla plamenná orlice a moravského markraběte dvouocasý lev.

Nejmladší syn krále Přemysla I. Otakara markrabí Přemysl II., který panoval 1228-39, původně také užíval pečeť se lvem. Po svém sňatku před 25. 9. 1232 s Margaretou, dcerou vévody meranského Oty I. z rodu Andechsů, však začal od roku 1233 až do své smrti užívat ve své markraběcí pečeti orlici odkazující na manželčin rod vysoké říšské šlechty a případné dědické nároky. Meranští vévodové měli v erbu modré pole se stříbrnou orlicí, je pravděpodobné, že takové byly i tinktury moravského znaku markrabího Přemysla II.

Markrabí Vladislav III. (vládl 1246-47, nejstarší syn krále Václava I.) nebyl s meranskými vévody příbuzný. Dědické nároky si činit nemohl, protože Moravu nezískal dědictvím po strýci Přemyslu II., ale roku 1246 od svého otce českého krále Václava I. Neměl tedy žádný motiv užívat meranský motiv na svém erbu a vrátil se od orlice k dvouocasému lvu jako symbolu moravského markraběte na svých pečetích.

Dvouocasého lva užíval na pečetích i jeho bratr moravský markrabí Přemysl III. Když nastoupil vládu v Čechách jako král Přemysl Otakar II. po smrti svého otce 1253 byl již významným evropským politikem a kromě Moravského markrabství byl i rakouským a štýrským vévodou. Nadále užíval již s ním pevně spojený znak dvouocasého lva i jako český král a nepřevzal plamennou orlici svých předchůdců na pražském trůně. Tím se však vytvořila nutnost nové heraldické reprezentace jeho osoby jako moravského markrabího. K tomu začala sloužit stříbrná orlice na modrém poli, která se již objevila i na pečetích jeho strýce a předchůdce na markraběcím stolci Přemysl II., tedy erb původně meranských vévodů, kteří však již vymřeli 1248 a vévodství zaniklo. Na přenos dvouocasého lva z moravského na český znak poukázal Jiří L. Bílý a Rostislav Svoboda (Další Moravák).

Červené šachování orlice
Původně bylo stříbrnočervené šachování moravské orlice odvozováno od znaku Chorvatska s tím, že původní Moravané přišli z Chorvatska, což uvedl jako první Bartoloměj Paprocký v Zrcadle slavného Markrabství moravského a převzal i Tomáš Pešina z Čechorodu. Ovšem příchod slovanského obyvatelstva na Moravu se uskutečnil v hluboce předheraldickém období, kdy erby neexistovaly. Šlo tedy o smyšlenku, byť spojitost moravského a chorvatského znaku je reálná, ale z jiného důvodu.
Červené šachování přibylo do moravského erbu jako heraldické přihlášení se k nároku Přemysla Otakara II. na dědictví po vévodovi korutanském a kraňském Oldříchu ze Sponheimu. Pravděpodobné je, že šachování pocházející z erbu Sponheimů přibylo do moravské orlice roku 1268, kdy byla v Poděbradech uzavřena dědická smlouva a Oldřich ze Sponheimu odkázal Korutany i Kraňsko Přemyslu Otakarovi. Na dědictví si však činil nárok i uherský královský rod Arpádovců, který proto šachování umístil do znaku Chorvatského království. Toto šachování bylo umístěno i v erbu Kraňska jako stříbrnočervené šachování půlměsíce umístěného na kraňské orlici. To, že Přemysl Otakar své nároky promítl do moravského erbu plyne z toho, že jeho erby českého krále i rakouského vévody měly červené pole a tedy změna stříbrného lva nebo babenberského břevna na stříbrnočervené šachování by vedla k rozplynutí heraldické figury v červeném štítě. Modré pole moravského erbu naopak tomuto doplňku vyhovovalo. Šachování v erbu Sponheimů bylo mluvícím znamením, neboť symbolizuje zdivo a odkazuje, že jde o lidi ze zděných domů (staroněmecky se zdivo řeklo ga-span).

Je zřejmé, že určující pro vznik současného znaku Moravy byl moravský markrabí a český král Přemysl Otakar II. Přičemž vyšel ze dvou znaků německých rodů - meranské větve Andechsů a Sponheimů. Z tohoto pohled je tvrzení o bílo-červeno-modrých barvách Moravy jako barvách slovanských, zatímco žlutočervené jsou označovány za barvy německé, historicky nepravdivé.

Koruna v moravském erbu
Až do získání titulu českého krále užíval Přemysl III. (Přemysl II. Otakar) jako markrabí lva nekorunovaného po nastoupení vlády v Království českém 1253 lva korunovaného. To dokazuje markraběcí lev bez koruny v pečetním typáři konšelů a rychtáře markrabského města Brna z roku 1247 a korunovaný lev v typáři markrabského města Jihlavy z roku 1258. Později byla již moravská orlice opatřena korunou, když symbolizovala markrabata, kteří byli zároveň českými králi. Za vlády moravských Lucemburků, kteří nebyli českými králi, byla orlice opět nekorunovaná (erb moravského markrabího Jana Jindřicha na hradě Laufu z roku 1361). Ovšem později se stala heraldická koruna pevnou součástí moravského znaku bez vazby na královskou hodnost osoby markraběte.

Polepšení moravského erbu na zlatočervené šachování
Na základě moravského erbovního listu císaře Svaté říše římské Fridricha III. ze 7. 12. 1462 jako vděčnost za moravskou vojenskou pomoc za panování moravského markraběte Jiřího z Kunštátu a Poděbrad bylo šachování moravské orlice na žádost moravského hejtmana Jindřicha z Lipé a moravských stavů změněno ze stříbrného na zlaté. Moravský heraldik František Pícha původně považoval erbovní listinu za neproveditelnou, a tedy zmatečnou od samého počátku. Poukazoval na to, že rozhodnutí císaře, které vyhovělo latinské žádosti Jindřicha z Lipé, uvádí zřejmě díky chatrným znalostem toho, kdo latinský text žádosti Jindřichovi napsal, změnu stříbra v šachování na „…in glaucum aut aureum transmutamus“. Přičemž glaucum překládá Pícha jako modrá. Tím je dle Píchy výsledný latinský text heraldicky neproveditelný, pokud byla skutečně uvedena modrá. Pícha z toho původně vyvozoval, že pro údajnou zmatečnost byla listina uložena do zemského archivu a nebyla zařazena do zemského zřízení a fakticky bylo užíváno původní stříbrnočervené šachování orlice.

Při výkladu latinských slov je nutné přihlédnout k jednotlivým historickým obdobím. V daném případě je správné určit výklad slova glaucum v rámci středověké latiny ve středoevropském prostoru. Ve středověké latině vyjadřuje slovo glaucum modrou, jak přeložil Pícha, ale i žlutou a dále sivou a modrozelenou. To, že glaucum bylo v heraldických textech vnímáno jako zlatý kov (žlutá) dokazuje to, že je takto označeno zlaté pole štítu znaku Svaté říše římské jako součást erbu Českého Brodu ve znakovém privilegiu Zikmunda Lucemburského z roku 1437. Na obrazovém vyhotovení moravského erbu v listině Fridricha III. je vyobrazeno zlatočervené šachování. Vždy také bylo privilegium chápáno jako šachování zlatočervené a ne jiné. Lze tedy konstatovat, že Fridrich III. ve svém znakovém privilegiu uvedl, že původní stříbrnou: „…měníme ve žlutou nebo-li zlatou.“.

Není zachováno žádné stanovisko Jiřího z Kunštátu a Poděbrad jako českého krále a moravského markrabího k privilegiu, ovšem předkladatel žádosti Jindřich z Lipé byl nejen moravský hejtman, ale i dědičný český zemský maršálek a králův zeť (manžel Jiřího dcery Barbory). Navíc bylo privilegium vydáno císařem Fridrichem v době, kdy s ním jednal i král a markrabí Jiří. Konkrétně bylo vydáno v rakouském Korneuburgu 7. 12. 1462, když se Jiří v tomtéž městě zdržoval prokazatelně osobně 5 dní před vydáním listiny. Je tedy pravděpodobné, že Jindřich z Lipé postupoval s vědomím krále a markrabího Jiřího. Císař Fridrich takto nepostupoval v případě udělení erbu v rámci českých zemí ojediněle. Rovněž polepšil znak Starého Města pražského změnou stříbrných městských zdí na zlaté privilegiem z roku 1475.

Z titulu českého krále a moravského markrabího, který fakticky ovládal Moravu, potvrdil Fridrichovo privilegium Matyáš Korvín roku 1479. Fridrichovo privilegium o šachování moravské orlice bylo potvrzeno císařem, českým králem a moravským markrabětem Ferdinandem II. dne 26. 6. 1628 a Františkem I. 23. 12. 1807. Paušální potvrzení zemských privilegií udělených či potvrzených Ferdinandem II. bylo stvrzeno i při české královské korunovaci Karla VI. roku 1713, což plyne z popisu jeho korunovačního ceremoniálu. Potvrzení předchozích privilegií byla korunovační zvyklost a lze ji tedy předpokládat i u dalších korunovací a holdování moravských stavů novému panovníkovi. Ovšem všichni tito panovníci stanovili ve svém velkém či středním panovnickém znaku, že se užívá znak Moravy se stříbrnočerveným šachováním – např. František I. dekretem dvorské kanceláře z 6. 8. 1806.

Později přišel František Pícha s vysvětlením, že cílem žádosti moravských stavů nebylo změnit (polepšit) znak moravského markrabího, ale získat pro sebe jako korporativní právnickou osobu nový znak moravských stavů odlišný od znaku markrabího. Nešlo tedy o polepšení stávajícího moravského znaku markrabího užitím cennějšího zlatého kovu, ale o vytvoření nového znaku pro jinou právnickou osobu – zemské stavy. Pícha to potvrzuje i tím, že za stejnou vojenskou pomoc změnil císař a vévoda kraňský Fridrich na žádost kraňských stavů šachování půlměsíce v kraňském znaku ze stříbrnočerveného na zlatočervené listinou z 12. 1. 1463, přičemž sám jako vévoda kraňský i jeho nástupci na vévodském stolci užívali původní šachování. Teprve až v 19. století byl na žádost kraňských zemských orgánů výslovně barevně upraven i znak země a vévody. Tedy snaha heraldicky odlišit zemské stavy od panovníka mohla být součástí růstu významu stavů vůči panovníkovi ve střední Evropě druhé poloviny 15. století. Šachování v kraňském znaku mělo stejně jako šachování moravské orlice společný původ ve znaku Sponheimů. Zda si však toho byl císař Fridrich III. vědom a proto učinil stejnou změnu barev v obou znacích, nelze ověřit.

Při zobrazení erbu Svaté říše římské s erby kvaternionů říše, kde se zobrazoval znak Moravského markrabství, se nadále užívala varianta stříbrnočervená. Kvaterniony nebyly výslovně upraveny psaným právem říše, ale sloužily jako symbolické vyjádření vždy čtyř skladebných prvků říše, kde se za řadou erbů 4 světských kurfiřtů (český, saský, braniborský, falcký), 4 vévodů (brunšvický, lotrinský, švábský, bavorský) uvádí i řada erbů 4 markrabat (moravský, míšeňský, braniborský, bádenský). Stříbrnočervená varianta moravské orlice je užívána i v klenotu erbu maďarské župy Šomoď (Somogy). Tento erb byl župě udělen uherským králem a moravským markrabětem Vladislavem Jagellonským listinou z 6. 1. 1498. Jedná se o první znak uherské župy, jiné župy užívaly pro župní listiny znaky a pečetě čtyř hlavních župních úředníků. Důvod umístění moravské orlice do znaku uherské župy je nejasný, ale erbovní listina výslovně zmiňuje, že znak byl udělen dle žádosti župana šomoďského.

Rovněž ve středním a velkém habsburském znaku byla nadále užívána stříbrnočervená varianta moravské orlice. I dvorský dekret z 22. 8. 1836 vydaný v souvislosti s úpravou znaku nového panovníka Ferdinanda Dobrotivého uvádí šachování moravské orlice stříbrnočervené. Tuto variantu převážně užívaly i zemské orgány do roku 1848. Ojediněle se zachoval moravský zemský znak se zlatočervenou šachovanou orlicí na praporu moravského pluku Česko-moravsko-slezské legie arcivévody Karla z roku 1800, což však byla součást moravské zemské domobrany, a ne přímo císařské armády. Ovšem původní šachování na této orlici bylo stříbrnočervené a teprve na jaře 1848 byla stříbrná barva přemalována na objednávku Prezidia Moravského stavovského výboru malířem písma a znaků Josefem Wattrichem na zlatou, což dokazuje, že panovník a jeho orgány v zemi v 19. století užívali stříbrnočervenou variantu orlice a zlatočervenou prosazovaly moravské zemské orgány, výrazněji však až od konce 30. let 19. století.

Další zajímavostí byla na návrh moravských stavů v roce 1807 stanovená stavovská uniforma. Stavovský návrh původně žádal zlatočervené šachování, ale v konečně schválené verzi, která je obsažena v dopisu Františka I. z 23. 12. 1807, je uváděno šachování orlice na uniformě stříbrné (bílé) a červené. Nicméně v pozdějších na Moravě zhotovených úředních opisech se uvádí alternativně i zlaté vedle stříbrného a v dalším dokonce jen zlaté.

Roku 1838 požádal Moravský zemský výbor o jednoznačné užití zlaté varianty šachování i na říšském velkém a středním znaku, když výslovně upozornil na zasedání 11. 12. 1837 jeho člen augustiniánský opat starobrněnský Cyril František Napp na rozpor mezi zemskými stavovskými orgány užívaným znakem se zlatočerveným šachováním a panovnickým znakem se stříbrnočerveným šachováním, který byl nově stanoven nařízením nového krále a markraběte Ferdinanda Dobrotivého. Výsledkem byl dopis moravského hejtmana hraběte Aloise Ugarta nejvyššímu kancléři spojené dvorské kanceláře hraběti Antonínu Bedřichu Mitrovskému z Mitrovic a Nemyšle z 22. 3. 1838. Kancléř Mitrovský dříve zastával funkci moravského zemského hejtmana a zemského gubernátora v letech 1815-27, přičemž velmi podporoval užití zlatočerveného šachování. Kancléř Mitrovský ve své odpovědi ze 7. 4. 1838 zemskému hejtmanu Ugartovi sdělil, že je mu známo privilegium Fridricha III. a že moravské stavy mohou bez dalšího panovnického souhlasu používat zlatočerveně šachovanou orlici. Pokud jde však o změnu šachování v panovnickém erbu, tu prohlásil v nejbližší době za nereálnou.

Tuto žádost moravské orgány občas oživovaly po celé 19. století, ale bez jednoznačného výsledku. Moravský zemský sněm se roku 1848 usnesl na používání zlatočerveného šachování v návrhu nové zemské ústavy slovy: „Země moravská podrží svůj dosavadní erb zemsky, totiž: orlici zlatě a červeně v modrém poli kostkovanou, na pravo hledící a korunovanou.“ Hovoří se tedy o zlatočervené variantě jako o dosavadním erbu. Ústavu sice nepotvrdil panovník, ale nikoli pro nesouhlas s moravským znakem a barvami. Zlatočervené šachování potvrdil i přípis ministra vnitra a předsedy vlády hraběte Eduarda Františka Josefa Taafeho moravskému místodržiteli rytíři Franzovi Kallinovi von Urbanow z 25. 5. 1880. Ve velkém a středním habsburském znaku však bylo stabilně používáno původní stříbrnočervené šachování, a to až do roku 1915. Ovšem již předtím se bez výslovného právního podkladu objevuje na středním habsburském znaku zlatočervená šachovaná moravská orlice na jednom podélně děleném štítě se znakem Slezska.

V roce 1915 byl tento barevný dualismu šachování moravské orlice odstraněn tím, že i v říšském znaku bylo stříbro nahrazeno zlatem. Šlo o původní říšský střední znak, jelikož velký znak se od ztráty habsburských italských držav neužíval. Změna barev v roce 1915 byla učiněna na základě panovníkova kabinetního listu z 10. 10. 1915 provedeným následnou vyhláškou předsedy vlády č. 327/1915 ř.z. s účinností od 3. 11. 1915. Bez ohledu na předchozí spory došlo tímto aktem k barevnému určení šachování orlice v moravském znaku jako zlatočerveného, jelikož František Josef I. měl jako rakouský císař, český král i moravský markrabí pravomoc polepšit (změnit) erb Moravského markrabství podle rakouského pozitivně platného ústavního práva i historického práva českého a moravského.

Tedy do roku 1915 panoval erbovní dualismus, kdy moravská orlice měla na říšském znaku stříbrnočervené šachování a zemské orgány užívaly zlatočervené šachování, z něhož se vyvinula i žlutočervená moravská vlajka. Fakticky došlo v 19. st. k odlišení znaku markraběte jako panovníka, s původním stříbrnočerveným šachováním, od znaku Moravy jako země, která užívala zlatočervené šachování. Snad to byl i cíl moravských stavů a důvod pro vydání privilegia císaře Fridricha z roku 1462, kdy se chtěly zemské stavy jako politickoprávní jednotka odlišit od panovníka.

Znakový dualismus se projevil i v užívání moravského znaku či moravské orlice ve znacích měst a městeček na Moravě. Městské znaky udělené do 19. století obsahují stříbrnočerveně šachovanou moravskou orlici – Znojmo, Olomouc. Znaky udělené koncem 19. století až do roku 1918 pak orlici zlatočervenou – Napajedla 14. 11. 1899, Královo Pole 29. 5. 1908.

Odlišení znaku markrabího a země spočívalo i v tom, že země nikdy nepoužívala moravský znak s klenotem. Helma s klenotem v různých variantách byla užita jen markrabaty. Klenot nad helmou tvořilo 11 černých pštrosích per s přikrývadly za markraběte Přemysla III. (1247-78). Za Václava II. (markrabě 1278-1305) a Lucemburků bylo užíváno zlatočerné polcené orlí křídlo. Za markraběte Albrechta (markrabě 1423-39) bylo užito stříbrnočervené šachované křídlo. Od poloviny 15. století je v klenotu markraběcího znaku vyrůstající nebo stojící stříbrnočervená šachovaná orlice.

Moravský znak za Československa
Po roce 1918 se přešlo na užívání původní stříbrnočervené moravské orlice v modrém poli, neboť vychází z tradičních slovanských barev – červené, bílé a modré. Tato varianta byla užívána na středním a velkém znaku Československé republiky i samostatně jako znak země Moravské. Od roku 1928, kdy došlo ke spojení Slezska a Moravy v Moravskoslezskou zemi, se užívaly oba znaky ve své úplné podobě vedle sebe spojené (aliančně), přičemž heraldicky vpravo byl znak Moravy, heraldicky vlevo znak Slezska.

Stříbrnočervená varianta zůstala i ve velkém znaku Protektorátu Čechy a Morava, byť úřad říšského protektora roku 1939 navrhoval zavést zlatočervené šachování. Že stříbrnočervené šachování nebylo vnímáno negativně ze strany německy mluvících Moravanů, dosvědčuje, že bylo použito ve znaku říšskoněmecké župy Sudety, který byl udělen 9. 9. 1940 říšským Ministerstvem vnitra a užíval se v letech 1940-45. Znak vyjadřoval vztah Sudet k území Čech, Moravy a Slezska. Byl rozpůlen a jeho horní půle dále rozdělena do dvou polí. Ve druhém poli byla dělená nekorunovaná orlice, jejíž pravá polovina byla slezská orlice a levá moravská orlice se stříbrnočerveným šachováním. Odlišnost od moravského erbu spočívala v tom, že pole štítu pod moravskou orlicí bylo černé a pařát stříbrný.

Moravský znak dnes
Dnes je stříbnočervená moravská orlice obsažena ve velkém znaku republiky a znaku kraje Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny. Znak Jihomoravského kraje je čtvrcený a má v prvním poli moravskou orlici stříbrnočervenou a ve čtvrtém zlatočervenou. Rada Jihomoravského kraje schválila výklad symboliky návrhu znaku kraje s tím, že uvedení obou barevných variant moravské orlice „znamená konec sporů mezi různými jazykovými, náboženskými a národnostními skupinami obyvatel jižní Moravy, zvláště mezi česky a německy mluvícími. Jde o symbol smíření a integrace. Kdokoliv se může rovnoprávně hlásit k jižní Moravě. Nezáleží na národnosti, na mateřském jazyku ani náboženském přesvědčení.“ Protože došlo ke sporům o atributy krajského města Brna, což se však netýkalo různých variant moravského znaku, byl znak Jihomoravskému kraji udělen až v roce 2003. Vedle uvedených krajů je území Moravy obsaženo i v Jihočeském kraji (Dačicko, Slavonicko), který však ve znaku moravskou orlici nemá.

MORAVSKÁ VLAJKA
Původně byly užívány znakové (heraldické) vlajky či prapory, kdy štít byl nahrazen listem praporu a na něj umístěna heraldická figura. Později vznikaly vlajky v barvách znaku bez užití heraldických figur, které převážily. Heraldická moravská vlajka je modrá se šachovanou moravskou orlicí. U popisu vlajek se dle vexilologie (nauka o vlajkách) užívá označení bílá a žlutá barva, byť v heraldice u erbů jde o stříbrný a zlatý kov.

Moravskou vlajku ve variantě vzniklé v 19. století tvoří dva stejně široké pruhy, horní žlutý a dolní červený. Na rozdíl od znaků, které byly jako znamení právního statutu udělovány panovníkem nebo na základě jeho zmocnění jinou osobou, vlajky vznikaly původně bez právního aktu běžným užíváním, kdy se barvy vlajky odvozovaly od znaku. Vlajky byly zjednodušením znaku, když se nepoužil štít a heraldická figura a zachovaly se jen jeho barvy. Staré vlajky nevznikly na základě konkrétního právního aktu, ale zaužívanou praxí.

Žlutočervené barvy moravské vlajky vychází ze šachování moravské orlice, která se od roku 1462 používala ve dvou variantách. Zatímco u znaku se dnes používá původní stříbrnočervená varianta, u vlajky se v 19. století ustálily barvy žlutá a červená, vycházející ze zlatočerveného šachování. Takto byly moravské barvy upraveny usnesením Moravského zemského sněmu roku 1848 a z nich se vyvinula moravská vlajka užívaná od 19. stolet. Nicméně se objevují varianty odvozené z původního stříbrnočerveného šachování moravské orlice na modrém štítě, a to bílo-modrá bikolora a bílo-červeno-modrá trikolora. (Při popisu znaku se hovoří o stříbrném či zlatém kovu, při popisu vlajky o bílé či žluté barvě.) Trikolora vychází z pravidla, že vlajka je zjednodušením znaku pouze na barvy, přičemž se užívá i barva štítu, která je v případě Moravy modrá. Známa je i žluto-červeno-modrá trikolora, která vychází ze zlatočerveného šachování moravské orlice a kterou výslovně v roce 1848 zmínil Alois Šembera. Ovšem trikolory se historicky neujaly.

Moravská vlajka sloužila za první Československé republiky jako kompromis při vyvěšování vlajek, kdy pročesky orientovaní lidé vyvěšovali vlajku bílo-červeno-modrou a později československou, zatímco většina německy hovořících dávala přednost žlutočervené zemské vlajce moravské, což bylo akceptováno jako dostatečný výraz loajality k zemi i v době Československa. Autor si pamatuje vyjádření účastníka pročeskoslovenských demonstrací v Brně v září 1938, kdy dav před domy brněnských Němců vyžadoval vyvěšení vlajky skandováním slov „Vlajku! Vlajku!“ a uspokojilo ho i vyvěšení moravské žlutočervené vlajky. Užívání moravské žlutočervené vlajky před i po roce 1918 dokazují pokyny vydané pro vlajkovou výzdobu z roku 1915 i při příležitosti návštěvy prezidenta Masaryka v Brně 1924. Moravská vlajka se užívala i po druhé světové válce. Dne 18. 7. 1945 byl v Brně pracovní sjezd předsedů okresních národních výborů z Moravy. Jednání proběhlo ve sněmovní síni Zemského domu, vyzdobené vlajkami československými, sovětskými a žlutočervenými moravskými.

Moravskou vlajku stále upravují předpisy vydané v 19. století a historicky vzniklé zvyklosti, protože až do 19. století byl pramenem práva u nás i obyčej. Platí zde recepce práva habsburské monarchie novým československým státem, který převzal platné právo na území Čech, Moravy a Slezska, ať již bylo vytvořeno ústředními orgány ve Vídni či orgány zemí. V roce 1920 byl přijat nový zákon o státních symbolech, který se však nedotkl zemských vlajek. Moravského znaku se dotkl tak, že změnil šachování orlice ze zlatého na stříbrné. V roce 1936 zákon o užívání symbolů výslovně počítal s tím, že stávající znaky a vlajky samosprávných korporací může měnit Ministerstvo vnitra, pokud nejsou součástí státního znaku. V takovém případě mohl být znak změněn jen zákonem. Ovšem to platilo i dříve podle zásady, že výkonná moc bývalého panovníka přešla na vládu (příslušná ministerstva), pokud ústava či zákon výslovně nestanoví, že přísluší prezidentu či jinému orgánu.

Fakticky se tedy rozdělila případná změna zemských znaků, které byly součástí středního (Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, Podkarpatská Rus) a velkého znaku Československé republiky (dále ještě Těšínsko, Opavsko, Ratibořsko ve variantě znaku z vlády opavských Přemyslovců), a zemských vlajek, které součástí státní vlajky československé nebyly. Zemský znak mohl změnit jen parlament zákonem, zemskou vlajku mohlo změnit Ministerstvo vnitra. Ale žádná změna zemské vlajky se nekonala.

Po roce 1989 se znovu začalo uplatňovat užívání moravské vlajky, přičemž vedle žlutočervené varianty se objevuje i další, kdy se na moravskou vlajku klade zemský znak. Umístění znaku na vlajku je možné, ale popírá původní smysl vlajky jako symbolu odvozeného od znaku jeho zjednodušením na užití barev znaku. Většinou se znak nebo jeho podstatný prvek na vlajce užívá tehdy, když se má odlišit státní (úřední) vlajka, kterou užívají státní orgány, od národní (Rakousko, kde jsou vlajky národní a úřední) nebo vlajky dvou států (Slovensko a Rusko).

Velmi často se též jako vlajka Moravy užívá heraldický prapor modrý, na němž je umístěna bíločervená šachovaná orlice.

Stalo se tradicí 5. července na svátek sv. Cyrila a Metoděje - hlavních patronů Moravy a patronů Evropy (od 1980 spolu se sv. Benediktem) - vyvěšovat moravskou vlajku. Lze ji vyvěsit i trvale. Každý si může vyvěšovat vlajku, a to i soukromou (vlajky různých spolků), samostatně nebo spolu se státní vlajkou. Samostatné vyvěšování moravské vlajky není právem upraveno. Záleží na vyvěšovateli, zda užije moravskou vlajku v její žlutočervené podobě nebo heraldickou vlajku modrou, na níž je bíločervená šachovaná orlice.

Spolu se státní vlajkou lze vyvěsit i jiné vlajky, ať již jiných států, krajů, obcí či vlajky další, což umožňuje zákon o užívání státních symbolů, tedy i vlajku moravskou. Zde se však musí respektovat to, že státní vlajka se vyvěšuje na čestnějším místě. Tedy z čelního pohledu na objekt, kde jsou vlajky vyvěšeny:
a) vlevo při vyvěšení 2 vlajek,
b) uprostřed při vyvěšení lichého počtu vlajek,
c) v prostřední dvojici vlevo při vyvěšení sudého počtu vlajek,
d) první zleva, případně i poslední v řadě, při vyvěšení většího počtu vlajek než pět.
Umístění ostatních vlajek již záleží na vyvěšovateli.


Odborný článek: Znaky a vlajky Moravy. Právo a bezpečnost 2/2020, ISSN 2336-5323, s. 25-50.

Moravská vlajka na Moravský patriot a ALERION s.r.o., Chaloupkova 1, 612 00 Brno-Královo Pole.