Zásadní změnou azylové politiky Evropské unie pod názvem Dublin IV je přerozdělovací mechanismus žadatelů o azyl, kdy Evropská unie určí způsob nuceného přijetí žadatelů o azyl pro členské státy ze států, které jsou zatíženy uprchlickou vlnou. Z pohledu našeho státu je to zhoršení, neboť nemá vnější hranici Evropské unie. Dosud platilo, že žádost o azyl řešil s určitými výjimkami stát, kam žadatel vstoupil jako první. V praxi i neúspěšní žadatelé o azyl zůstávají a dobrovolně se nevrací.

Stát přestává mít územní svrchovanost, do níž patří moc rozhodovat, koho z cizinců na své území vpustí. Stát patří jeho občanům, ne všem. Stát má více povinností ke svým občanům než k jiným. Občané zas mají povinnost věrnosti státu a další povinnosti, které nemají cizinci.
Již Amsterodamská smlouva z roku 1997 je právním zdrojem současné situace. Převedení azylové politiky do oblasti, kde může většinovým rozhodnutím Evropská unie vnutit své politické cíle členským státům je původcem tohoto stavu. Dnes Evropská unie využívá moc, kterou ji dávno daly členské státy. Je to ukázka toho, že vlády přijímají mezinárodněprávní závazky, které se v dané době považují za nevýznamné, ale které se časem projeví s překvapivými důsledky.
Jde o to, zda souhlasíme s tím, že o skladbě obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tedy o tom, jaké cizince dlouhodobě a trvale na naše území přijmeme, nebudou rozhodovat orgány našeho státu, ale orgány jiné, které nevzešly z voleb na našem území. Podstatou není azylové nařízení Dublin IV, to je jen viditelným vrcholem ledovce. Podstatou je, zda přenesení práva rozhodovat o přijetí cizinců na území státu do Bruselu budeme dále akceptovat, či zda budeme chtít obrat v této věci. Otázka zní: Kdo je pánem našich hranic, zda my nebo někdo jiný.

Psáno pro Newsletter Institutu Václava Klause, leden 2018.