Lisabonská smlouva byla potvrzením trendu, který vede k rozšiřování většinového hlasování, bujení evropské moci a zvyšování přerozdělování. Nicméně byl to krok na cestě, kterou započala již Maastrichtská (1992) a Amsterodamská smlouva (1997).

Většinové hlasování
Podle Lisabonské smlouvy pro přijetí rozhodnutí stačí většina 55% členských států s 65% obyvatel Evropské unie. Po odchodu Británie 15 členských států stačí k rozhodnutí, které zaváže všechny. Ani čtyři státy visegradské skupiny nemohou takovému rozhodnutí zabránit, i kdyby byly posíleny o Rakousko či některé další země. Na druhé straně však nemůže být prosazeno nic bez souhlasu Německa a Francie, což jsou země vytvářející společný hlasovací tandem a žije v nich třetina obyvatel unie. Ty s podporou 2-3 dalších států zabrání tomu, co nechtějí.
Většinové hlasování fungovalo v rámci Evropských společenství při regulaci společného trhu. Tam bylo důvodné, protože se musela řešit řada technických rozhodnutí, kdy požadavek všeobecného souhlasu mohl být obtížný. Ovšem společný trh nezasahoval do ústavních základů členských států.
Základem každého státu je výsost nad svým územím včetně toho, koho stát chce na svém území strpět. Tím, že do většinového hlasování byla přesunuta oblast azylové politiky, dnes masové migrace, s možností vnutit státům cizince v rámci přerozdělování migrantů, je narušena svrchovanost spočívající ve výlučném panství nad státním územím. Pokud Německo ze své vůle přijalo značné množství migrantů, aniž se ptalo svých sousedů, má si tento problém řešit samo a ne jej přesouvat skrze bruselská rozhodnutí na jiné státy, jež mají opatrnější imigrační politiku.

Bujení evropské moci
Po Lisabonské smlouvě se posílil trend, kdy si bruselské ústředí uzurpuje stále více oblastí pro své centrální rozhodování, které přitom nejsou výslovně v základních smlouvách o Evropské unii zmíněny jako působnost Evropské unie. Aktivistický Brusel si je však přivlastní s vágním odvoláním, že souvisí např. s otázkou jednotného trhu. Příkladem je oblast ochrany osobních údajů, kde se i malý obecní úřad na Moravě musí přizpůsobit bruselským pokynům. Jakoby jsme sami nemohli tuto oblast upravovat, což jsme činili desetiletí předtím. Zda se může v obecním rozhlase vyhlásit věk občanů při jejich kulatých narozeninách, nesouvisí s volným trhem, vnitřní bezpečností, ani společnou zahraniční politikou Evropské unie. Z hlediska voleného trhu i společné zahraniční politiky je jedno, zda se osobní údaje řídí na Moravě stejnými či jinými pravidly než v Katalánsku.

Růst přerozdělování
Při vzniku volného pohybu lidí v Evropské unii byla přijata myšlenka soudržnosti, aby se zabránilo masovému přílivu lidí z chudého evropského jihu na bohatý sever. Tehdy ještě byla masová migrace vnímána v Bruselu jako problém. Nástrojem k tomu byla politika soudržnosti podporující chudší regiony, které mají méně než 75% průměru hrubého domácího produktu Evropské unie. Tato politika se však zvrhla v přerozdělování i pro bohaté, což dokazuje program evropských dotací pro Prahu, která je sedmým nejbohatším regionem Evropy se 180% průměru hrubého domácího produktu Evropské unie anebo dotace pro bohaté podniky. Takové dotace popírají jejich původní smysl. Mají smysl jen živit armádu dotačních byrokratů. Platí je ze svých daní i chudí lidé a přitom jsou z nich podporovány projekty bohatých. Skutečným problémem, na který Čapí hnízdo ukázalo, není to, zda 50 milionů z dotací dostane boháč velký, střední nebo malý, ale to, proč je systém beroucí miliardy všem a dávající je několika vybraným a proč se dávají dotace na hotely a hospody?
Smyslem dotací již není pomoci, ale zaměstnat v nepřehledných evropských institucích tisíce lidí živící se tvorbou dotací a jejich kontrolou. Výsledkem u nás je protikorupční boj spojený s dotacemi. Kdyby dotace nebyly, nenesly by korupci. Je to stejné jako rozvoj mafie ve 20. letech 20. století v USA. Pokud by americká vláda nezakázala alkohol, mafie by na jeho černém prodeji nezbohatla. Dotace Evropské unie jsou nositeli korupce.
Evropské dotace mají pro ekonomiku měřeno hrubým domácím produktem okrajovou roli. Pro Čechy, Moravu a Slezsko je v sedmiletém období 2014-20 vyčleněno 615 miliard Kč, na rok jde o částku 88 miliard. Přitom roku 2018 byl hrubý domácí produkt 5,31 bilionů Kč (5 310 miliard). Evropské dotace činí 1,6% ročního hrubého domácího produktu. Ve skutečnosti je vliv menší, protože se plánované dotace nevyčerpají. Bohatství států je tvořeno prací, ne evropskými dotacemi. Skutečným smyslem eurodotací je obživa dotační byrokracie.

Růst vlivů Evropské soudu
Lisabonská i předchozí smlouvy vedou k posílení trendu soudcokracie v Evropské unii. Stále vlivnější se stává Evropský soud v Lucemburku, přičemž suverenitu členských států především ohrožuje oblast tzv. společných hodnot, kdy si tento neurčitý pojem Evropská unie vykládá jako základnu pro zasahování do vnitřních záležitostí členských států, což dokazuje hon na Polsko.
V Evropském soudu působí především eurofilové. Euroskeptici se o práci v evropských institucích zpravidla neucházejí. Často jsou tito lidé zaměřeni jako právníci na právo Evropské unie. Kdyby Evropská unie nebyla, neměli by co dělat. Takže se nelze divit, že tento orgán rozhoduje spory probruselsky. Řešením by bylo, aby podstatné spory mezi Evropskou unií a členským státem řešil klasický arbitrážní senát, kam by každá strana sporu nominovala stejný počet svých rozhodců.

Vlajka a hymna
Lisabonská smlouva oproti návrhu smlouvy o Ústavě pro Evropu vypustila úpravu vlajky a hymny, což je symbolické gesto. Evropská unie je užívá i bez výslovné úpravy v Lisabonské smlouvě. Vlajku i hymnu začalo užívat Evropské společenství v 80. letech 20. století. Ještě dříve je užívala Rada Evropy sídlící ve Štrasburku, když modrou vlajku s 12 zlatými hvězdami v kruhu přijala jako evropskou vlajku v roce 1955. Hymnu v roce 1972.
Někdy hymna i vlajka vzniká obyčejem bez výslovné úpravy. Část členských států Evropské unie uvedla, že je jako symboly uznává. Česká republika tak neučinila, ale fakticky je také uznává, což dokazuje vyvěšování evropské vlajky našimi státními orgány.

Zkrácená verze textu pro měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska č. 12/2019, s. 29.