Vzrůst politického extremismu u nás, především z pozic českého nacionalismu, vede k debatě o novém návrhu na rozpuštění Dělnické strany. Boj proti němu je vládní priorita. Zmiňuje se násilí na některých shromážděních i žhářství ve Vítkově. Ovšem politický extremismus není totožný s politickým terorismem. Extremistické postoje mohou být blízké části populace, která může většinově odmítat násilí a je spíš ovlivněna politickým radikalismem. Extremistické projevy mohu být legální, pokud nepřerostou v nenávistné, byť slovní, útoky na jiné. Terorismus je vždy protiprávní násilí. Terorismem zde myslíme sociologický pojem, kdy jde o násilný, ideologicky motivovaný útok na jiné. Pachatelé chtějí oslovit veřejnost, jsou vnitřně přesvědčení o svém činu, přitom nemusí oběti znát a cítit k nim osobní nenávist.

Útok ve Vítkově má tyto znaky. Šlo o mimořádně zbabělý útok na životy lidí, jelikož oběti spaly, obětí bylo i malé dítě, pachatel neriskoval svůj život a připravil si únik. To je rozdíl od sebevražedných teroristů, kteří o úniku neuvažují a sami se zařazují mezi lidi, které chtějí usmrtit. Vítkovský útok ukázal, že reálným u nás není dovezený náboženský blízkovýchodní terorismus, ale domácí terorismus s rasovou motivací, kdy útočník má únikovou cestu a tak může útok opakovat. Navíc sebevražední atentátníci musí být po každém útoku nahrazeni, což vede ke vzniku větších organizovaných skupin rekrutující další útočníky, kteří musí být ideologicky získáni pro vidinu vlastní smrti, což vyžaduje dostatek času a lidí. Naopak nesebevražední teroristé mohou pracovat jako individualisté či v malých skupinách. Vždy platí, že ve větší organizaci může častěji dojít k chybě vedoucí k odhalení, než u skupin malých či osamělých jedinců.
Proti politickému extremismu lze bojovat v zásadě politickými metodami, kam v širším pojetí patří i právní zákaz jejich organizací. Nebezpečnější je však terorismus a boj proti němu je mnohem těžší.