Milan Kundera se v sobotu 1. dubna, na své čtyřiadevadesátiny, vrátil do rodného Brna. Způsobem, který odpovídá jeho pohledu na dílo a autora. Vrátil se svou knihovnou a archivem. Tedy tím, co považuje za podstatné.

Před delším časem se s Kunderovými na tomhle záměru domluvil ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček. Finální podoba daru Milana a Věry Kunderových se jmenuje Knihovna Milana Kundery a právě ta byla první dubnovou sobotu v prvním patře Moravské zemské knihovny otevřena.
Nabízí se opozitní parafráze názvu Kunderovy poslední knihy – v Brně se odehrála významná slavnost. Protože význam téhle události bude s časem nabývat. Kunderova knihovna je zamýšlena jako badatelna (některé archivní položky ještě nikdo kromě Kunderových neviděl), ale má být také institucí s vlastním programem inspirativních intelektuálních setkávání (mezinárodně obsazená dramaturgická rada).
KMK není muzeálním interiérem. Designéři Hrdina & Pavlík vytvořili neokázale příjemnou studovnu evokující čítárnu nebo i kavárnu členěnou knižními regály. Kunderovy zvětšené podsvícené kresby nad nimi uvolňující pocit dolaďují. Zatouží-li návštěvník, může být KMK s dominujícím kruhovým stolem i salonem. Naznačili ho debatou Miroslav Balaštík s Aleksandrem Kaczorowským a Karlem Steigerwaldem. Žádné učené řeči, ale osobní pohledy na Kunderu, nechyběla ironie.
V časové shodě se však nyní Milan Kundera vrátil nejen do Brna, ale do celé české kultury také svým konkrétním dílem. Nakladatelství Atlantis vydalo pod názvem Unesený Západ dva stěžejní Kunderovy texty: známý vstupní projev na sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 nazvaný Nesamozřejmost národa a překlad původní francouzské verze eseje z roku 1983 Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy. Původní podoba je v tomto případě podstatná, protože dosavadní známá česká verze byla přeložena z anglického, zkráceného a upraveného, tedy zkresleného překladu. Pro nynější české vydání byla závazná – jak Anna Kareninová ve své překladatelské poznámce zdůrazňuje – původní francouzská podoba eseje.
Tenhle návrat se stal, aniž by o to autor jakkoli usiloval, mimořádně aktuální. Esej Unesený Západ začíná akční scénou:
V listopadu 1956, několik minut předtím, než byla jeho kancelář zasažena dělostřeleckou palbou, dálnopisoval ředitel maďarské tiskové agentury do celého světa zoufalé poselství oznamující, že Rusové to ráno zahájili útok na Budapešť. Depeše končila slovy: „Zemřeme za Maďarsko a za Evropu.“
Kundera se bránil označení, že jde o politický esej. Měl na srdci střední Evropu a její kulturu v širokém smyslu. Pokusil se – a s ohledem na ohlas velmi úspěšně – upozornit na vytěsňovanou skutečnost, že země na východ od Německa a západně od Ruska není Východem, ale že patří do Evropy, že střední Evropa je východní hranicí Západu a odtud je Rusko více než jinde vnímáno jako Anti-Západ; jeví se nejenom jako jedna z velmocí mezi jinými, ale jako zvláštní civilizace, jiná civilizace.
Tohle psal Kundera v roce 1983 ‒ a je obtížně pochopitelné, že po čtyřiceti letech ani barbarské ruské počínání nedokáže vysvobodit řadu Evropanů včetně „středních“ z romantizujících iluzí o Rusku a jeho pojetí civilizace. Orbán a jeho voliči zřejmě přišli o paměť.
Esej Unesený Západ je pokračováním Kunderovy hluboce prožívané starosti o svůj národ rozšířené na celé jeho širší teritorium, na střední Evropu. V roce 1983 byl obranou její kultury v ruském (sovětském) područí, v době, která ani zdaleka neslibovala politickou změnu. Dneska je tato obrana znovu zároveň obranou politickou. Podobně jako byla válka s německým fašismem obranou evropské civilizace.
Kundera píše: …střední Evropa není stát, ale kultura nebo osud. Její hranice jsou imaginární a v každé nové situaci se musí znovu a znovu vytyčovat.
Dnes ta nová historická situace nastala. Hranice střední Evropy se ruským útokem ztotožnila s východní hranicí Ukrajiny. Nebude-li ubráněna, Polsko, Maďarsko, Česko, Slovensko (a další země až po Estonsko) budou znovu uneseny na Východ. Volba pro Ukrajinu je volbou pro naši vlastní národní existenci. Hrozba pohlcení Ruskem není ani imaginární, ani vzdálená. Je to hrozba ohrožení české národní existence. O tom psal Milan Kundera v Uneseném Západu před čtyřiceti lety, v textu, kterým se do své země také vrátil.