Evropou obchází strašidlo; je to strašidlo nostalgie. Není to však již stará Evropa, kterou jsme znávali jako barevný flek na mapách v učebně zeměpisu. Mluvím tu o Evropě dnešní doby, tomto pomyslném fleku, který poletuje kdesi ve virtuální realitě internetu. A není to již strašidlo starého typu, jako to, o kterém psal kdysi Marx. Nostalgie, o které píši, je především nostalgií po těchto dávných strašidlech, po velkých idejích, po jednotě a pospolitosti dávných časů a v neposlední řadě také po barevných flecích v učebnách zeměpisu.

Nostalgie je mladší sestrou pokroku. Myšlenka pokroku, která se zrodila v rané moderní době, zatřásla tehdejším pojetím světa. Jasně oddělila minulost od budoucnosti a lokální od globálního, čímž umožnila zrod nostalgie, této věčné touhy člověka po „návratu“ do minula, do rodných krajů, do okruhu známých tváří. Předmět nostalgie je obvykle nereálný a stvořený v naší mysli. Nostalgii nelze nasytit – libuje si ve snění a v nenaplněné touze, což z ní činí protipól technologického pokroku. Americká literární teoretička Svetlana Boym to v knize Budoucnost nostalgie vyjádřila slovy: „Zatímco nostalgie truchlí nad propastmi mezi dobami či místy a nikdy se je nepokouší překlenout, technologie nabízí řešení a staví mosty. Šetří tak čas, kterým nostalgici rádi plýtvají.“

Krajinou rodinných alb

Současná éra nostalgie se dala do pohybu díky rozmachu internetu. Virtuální realita stírá hranice mezi každým „tady a teď“ a „tehdy a tam“, a tak neustále budí stesk po pevných bodech a hodnotách, které se v ní pokradmu rozplývají. Jako už tolikrát v historii, prožíváme vnitřní touhu po něčem, jehož identitu neznáme.

Ač se internet považuje za symbol pokroku, nostalgie na něm je všudypřítomná. Záplava informací, výroků a vypreparovaných fotografií rozmazává staré identity a vyzkoušené způsoby, jak dávat smysl jevům kolem nás. Rodí se stesk po předmětech před-internetové éry, jako jsou stará rodinná alba, kde měly snímky ještě nedokonalé barvy, lidé se netvářili pokaždé jako Barack Obama a každá fotka se vyznačovala svou jedinečností. Filtry na Instagramu úspěšně imitují nedokonalost fotografií ze 70. či 80. let. Nejnovější aplikace na Facebooku zase umožňuje vytvořit retro prezentaci ve stylu klasických diáků. Kritička Susan Sontag před skoro půlstoletím napsala, že průvodním znakem všech fotografií je patos. Nostalgické aplikace se snaží právě tento dávno ztracený patos znovu objevit.

Nejznepokojivějším důsledkem internetu však je, že naše vidění se roztříštilo. Každý status, každý tweet s sebou přináší novou verzi světa a je čím dál těžší utvořit si z těchto verzí souvislý obraz. Utápíme se v chaosu a netušíme, čemu věřit či podle čeho si udělat názor. Místo aby vytvářel prostor pro kritický dialog, internet často vede k vytváření izolovaných skupin, které uvízly v určitých verzích světa. Internetové střepy nedovolují společný pohled na současnost, o nějaké společné vizi pro budoucnost ani nemluvě. Zraky lidí se tak namísto nejisté budoucnosti začínají nostalgicky upínat k dobře známé minulosti. Minulost je příslibem jistoty.

Mezi svými

Do našeho slovníku se vrací slovo ze všech nejnostalgičtější, „národ“. Internet stvořil globální kulturu a globální jazyk, a lidé tak začínají pociťovat lítost nad ztrátou lokálních jazyků, kulturní intimností daného území a žertů, které jsou zvenčí nesrozumitelné. Stoupá poptávka po světě s jasnými hranicemi. Pojem národa je provázen nostalgií již od úsvitu evropských národů v 19. století, kdy vlastenci rozesetí po Evropě sepisovali smyšlené národní historie plné hrdinského patosu a tvořili kultury založené na idylických výjevech z národní minulosti. Tehdejší hnutí za nezávislost té doby využívala stesku po dávných časech, které se nikdy nestaly, a touze po návratu do zemí, které nikdy neexistovaly.

I dnes však slovo „národ“ dokáže zázračným způsobem vtěsnat složitou realitu do jednoduché šablony a pevnými hradbami obehnat tekuté písky informačního chaosu. Běžně se klade národ do kontrastu s nejrůznějšími složitě znějícími pojmy dnešního světa. Kupříkladu Jiří Ovčáček prohlásil, že premiér není hlasem národa, ale hlasem médií. Xenofobní skupiny zase obviňují lidi, že se odvracejí od národa k Islámu. Jiní kontrastují národ s byrokracií, s ideologiemi, s politikou a mnoha podobnými pojmy, které v nás vyvolávají pocit nejistoty či ohrožení.

Národovectví je nostalgie po rodině, blízkém okruhu lidí s jasnými rolemi, kteří s námi sdílejí naše názory, na které je spoleh a kteří nám pomáhají najít cestu z roztříštěnosti moderní doby. Čím složitější je politická situace, tím hlasitěji klepe tato nostalgie na vrata a dožaduje se vpuštění. Anglický politolog Michael Lloyd se tak domnívá, že za současnou kampaní za odchod Británie z EU stojí právě nostalgický nacionalismus. Nejde pouze o nostalgii vyvolanou neproniknutelností evropských struktur, ale také internetem. Internet se svou absolutní svobodou projevu činí vše složitějším a tím posiluje touhu po národní pospolitosti a kulturní intimitě.

S tím se pojí i nostalgie po silné „hlavě rodiny“. Často slýcháme názor, že je dnes zapotřebí pevné ruky, která udělá v našem rozpolceném světě pořádek. „Když nástroje sociální kontroly zmizí, každé společenství se rozpadá,“ stěžuje si nostalgicky Petr Hampl z Bloku proti Islámu. Podle nedávného průzkumu si 16 procent Čechů přeje návrat autoritářského režimu se silným vůdcem a 29 procent by podpořilo zrušení parlamentu a politických stran. Lidé neschopní uchopit dnešní svět si malují romantický obraz totalitních režimu jako jednoduchého světa s jasnými hodnotami, kterých je dnes „zapotřebí víc, než čehokoliv jiného“.

Proti sionským médiím

Nostalgii doprovází zrod konspiračních teorií. Nepřehledný obraz světa plný protimluvů, před který nás staví tato doba, vyvolává stesk po dávno ztraceném světě mýtů a pohádek, ve kterém jsou dobro a zlo jasně definované a rozpoznatelné. Nostalgie volá po jednoduchém příběhu, ve kterém dobří hrdinové stojí tváří v tvář zlosynům. Jak píše Boym, „konspirační pohled na svět odráží nostalgii po transcendentální kosmologii a jednoduchém předmoderním pojetí dobra a zla.“ V našich myslích si vytváříme mýtického nepřítele, jehož identita je nejasná a kterého lze zachytit pouze zájmenem „oni“.

Není náhodou, že v dějinách konspirační teorie nejvíce bujely právě v dobách politických zvratů, kdy svět ztrácel svou přehlednost a lidé masově propukali v nostalgii po starých časech. Konspirační teorie o Zednářích se poprvé zrodily bezprostředně po Velké francouzské revoluci. Protokoly sionských mudrců, slavné dokumenty popisující smyšlené židovské spiknutí, byly zase sepsány v době první ruské revoluce na začátku 20. století. Internetový chaos dnešní doby opět vytváří pro konspirační teorie úrodnou půdu. Mýtickým nepřítelem ve stylu bohatýrského eposu se dnes nejčastěji stávají „média“, popřípadě „ti nahoře“.

Před nedávnem jsme se stali svědky neuvěřitelně rychlého rozšíření teorie, že konflikt mezi neofašisty a policií při demonstraci na začátku února byl zinscenován. Konspirační video, vytvořené nacionalistickou skupinou We are here at home, bylo během několika hodin přijato jako mesiášské poselství českým internetem. Jako hejna much se vyrojily komentáře, které s chytráckým úsměvem odhalovaly údajné divadlo sehrané policií, médii a vládou. Tato aféra odhalila obrovský hlad po konspiračním myšlení v dnešní společnosti. Když se politická situace stane tak nepřehlednou jako dnes, lidé popadají každou příležitost, jak vykreslit jednu skupinu jako zlo a druhou jako dobro, za pačesy.

Hledání léčebné kúry

Nostalgie je nezdravým stavem společnosti. Autor pojmu nostalgie, švýcarský lékař Johannes Hofer, ji v 17. století diagnostikoval jako „chybnou reprezentaci“, která nás vzdaluje od reality. My na rozdíl od Hofera již víme, že nostalgii nelze uzdravit léčebnými kúrami. Proti mnoha jejím symptomům je však třeba bojovat. Pro začátek stačí, když dokážeme správně poukázat na všechny chybné reprezentace, které se kolem nás množí, a pokusíme se obnovit dialog, který nám jako jediný umožní odvrátit se od časů minulých a pohlédnout budoucnosti zpříma do očí.