„Váš cestovní doklad, prosím.“ K těmto slovům jsem si vypěstoval zvláštní pouto. Po léta totiž pravidelně bývala mým prvním setkáním s češtinou po příletu do milované vlasti. Ta trocha mateřského jazyka ve mně vyvolávala takovou euforii, že jsem s imigračním úředníkem (úřednicí?) často rozverně zažertoval. Z těchto setkání dnes zbyla už jen bizarní vzpomínka. Před více než rokem nahradili úředníky roboti. Uvedení skenovacího zařízení letištní kontrolu nejen zrychlilo, ale i zpřesnilo.

Rozvoj umělé inteligence za poslední léta postoupil neuvěřitelným tempem. Každý měsíc se počítače učí řešit nové problémy, jež byly až doposud vyhrazeny lidem. Nejedná se přitom jen o jednoduché mechanické úkony, jako je letištní kontrola. V laboratořích Silicon Valley se dnes vyrábí roboti určení k lékařským diagnózám, chirurgickým zákrokům či právní poradně. Na tyto profese lidé studují dlouhá léta. Stroje studovat nemusí – stačí je naprogramovat. Leckdo si tak dnes klade otázku: vytlačí jednou roboti zcela lidskou práci? Pohltí umělá inteligence ekonomiku a způsobí širokou nezaměstnanost?

Taková varování přitahují pochopitelně řadu posměváčků. Pokaždé někdo ironicky připomene případ Ludditů – německých dělníků, kteří v 19. století rozbíjeli nové tkalcovské stroje ze strachu, že kvůli nim přijdou o práci, a stali se tak věčným symbolem neoprávněných obav z pokroku. Případy podobných obav se táhnou moderními dějinami. Vždycky se nakonec ukázaly jako liché. Technologie v dlouhodobém měřítku pokaždé přinesla větší blahobyt a nová pracovní místa.

Virtuální dělníci

Dopouští se dnes ti, kteří malují robotického čerta na zeď, podobně groteskního omylu jako Luddité? Podle všeho se zdá, že nikoliv. Proč? Některé důvody vysvětluje v knize Vzestup robotů americký futurolog Martin Ford.

Zaprvé, v minulosti bývala automatizace poměrně úzce zaměřená a dotkla se tak většinou v danou dobu pouze jednoho odvětví průmyslu. Tím umožnila dělníkům rychle přesídlit do odvětví nového. Dnes se ale nacházime v jiné situaci. Nejnovější technologie, jako neuronové sítě, nejsou specializované a dokáží se přizpůsobit široké škále úkolů. Pokud dostane robot dostatečné množství informací, naučí se zvítězit v šachách i popsat rentgenový snímek. Takové technologie nezasáhnou jen jeden typ zaměstnání, ale ohrozí všechny druhy práce, které vyžadují řešení problémů.

Druhým důvodem je fakt, že i když dnes nová odvětví průmyslu vznikají, zaměstnávají poměrně málo lidí. Globální giganti současnosti, jako Google a Facebook, patří sice k nejhodnotnějším firmám světa, ale počet jejich zaměstnanců se počítá na desítky tisíc. Tak směšně nízké číslo naznačuje, že tudy asi budoucnost zaměstnanosti nepovede.

Předpovědi ekonomů nezní růžově nikomu, kdo tajně doufá v zachování široké zaměstnanosti. Studie Oxfordské univerzity před pár lety předpověděla, že v průběhu následujících dvou desítek let budou roboti schopni převzít zhruba polovinu současných pracovních míst. Není ani zdaleka jediná. Mezi profese, které odborníci považují za ohrožené, patří mimo jiné medicína, právo, novinařina, architektura, učitelství, bankovnictví a marketing.

Není práce jako práce

Zdá se, že široká nezaměstnanost je skutečně budoucností lidstva. Co může ale „konec práce“ znamenat pro lidskou společnost? Vzduchem víří obavy z katastrofy, rozkladu, vymření. Není snad práce jedním z hlavních smyslů lidského života? Nestojí snad celý náš život na „stálé, drobné práci“, jak pravil tatíček Masaryk? Možná, že ano. Ale možná, že namísto obav z konce práce bychom se spíše měli zamyslet nad tím, co to práce vůbec je.

Dnes práci většinou ztotožňujeme se zaměstnáním. To je ale dost podivné. Rakouský filozof André Gorz si v knize Obnova práce klade následující otázku: proč řekneme o ženě, která se doma stará o vlastní děti, že nepracuje, a o ženě, která chodí do sousedství starat se o děti cizí, že pracuje? Vždyť vykonávají stejnou činnost, společnosti prospívají stejně, navíc možná i dostávají podobně zaplaceno (ta první dostává podporu v mateřství, ta druhá plat vychovatelky). Náš pojem práce má v sobě očividně cosi nahodilého. Je to sociální konstrukt kapitalistické společnosti.

Copak péče o vlastní děti není svého druhu práce? A co třeba dobrovolnictví? Psaní poezie do šuplíku? Malování? Starání se o zahradu? Práci lze chápat i šířeji, než v úzkém ekonomickém smyslu, který nám vštěpují současní ideologové. Dějiny filozofie to jen potvrzují. Třeba pro Hegela spočívá lidská práce v tom, čemu se česky občas říká „zvnějšnění“. Prací člověk realizuje sám sebe tím, že přeměňuje vnější svět kolem sebe a zanechává v něm tak svůj otisk.

Takové pojetí práce má pramálo společného s naším současným chápáním práce jako výdělečné činnosti. Zvnějšňovat se mohu i bez toho, aby mi kdosi dával mzdu. Stejně tak mohu dostávat mzdu bez toho, abych se adekvátně zvnějšňoval: řada Hegelových následovníků (Marx) kritizovala kapitalismus práve proto, že dělníky odcizuje od výsledků jejich práce tím, že z nich činí pouze malá kolečka obrovského stroje. Skutečná práce se pozná podle toho, že se mohu ztotožnit s jejími výsledky, „vidět v nich kousek sama sebe“. To se při bezduché otročině dělníků v továrnách stane jen zřídka.

Pokud skutečně roboti převezmou většinu našich pracovních míst, nabízí se optimistická otázka: mohla nám by plná automatizace umožnit vytvořit společnost, ve které nikdo nepracuje v otrockém kapitalistickém smyslu, ale všichni pracují v hegelovském kreativním smyslu? Budeme se moci vykašlat na ekonomické tlaky a věnovat se radši tvorbě, sebezdokonalování a péči o blízké?

Cesta vede do tropů

Asi si říkáte, že se pouštím na tenký led. Mám zřejmě trochu přebujelou fantazii. Proto slibuji, že odteď už od tolkienovských spekulací upustím. Přesto bych se rád nad konceptem společnosti bez zaměstnanosti zamyslel. Jak by mohlo něco takového vypadat? Nemám-li planě spekulovat, navrhuji porozhlédnout se pro inspiraci po existujících společnostech. Při svých cestách po světě jsem totiž nedávno narazil na místo, které mi v tomto ohledu připadá zajímavé. Je jím ostrov Tanna v jihozápadním Pacifiku.

Tanna je tropický ostrov obývaný domorodými kmeny, které sídlí v jednoduchých vesnicích z palmového dřeva. I když z pohledu cestovatele se na Tannu dostává poměrně těžko, většina tamějších kmenů již dávno nežije v izolaci – motorová vozidla sem dorazila společně s konzervami, tričky i rádiem. Lidé si však přesto do značné míry zachovali svůj tradiční způsob života. Co je nejpozoruhodnější: pouze 20% celkové populace zhruba třiceti tisíc lidí tu má zaměstnání. Ostatní nevydělávají ani halíř. Dalo by se říci, že Tanna je tak jedinečným příkladem společnosti nezaměstnanosti.

Oblasti s vysokou nezaměstnaností si na západě spojujeme s bídou sociálního vyloučení. Stačí připomenout třeba případ amerického města Youngstown, kde po zavření oceláren v 70. letech propukla epidemie deprese, domácího násilí a sebevražd. Na Tanně je ale všechno jinak. Nejen, že tam lidé netrpí depresí. Souostroví Vanuatu, k jehož největším ostrovům Tanna patří, vyhlásila v roce 2006 organizace Happy Planet Index nejšťastnější zemí na světě.

Už jen taková míra štěstí by naznačovala, že se od Tanny možná můžeme leccos přiučit. V době vzestupu robotů bychom se však o tento ostrov nezaměstnanosti měli zajímat dvojnásob. Jak to jen zaonačit, abychom v budoucnu nedopadli jako Youngstown, ale jako Tanna?

Recept na štěstí

Společnosti na Tanně je velmi kolektivistická a založená na sdílení. V každé vesnici se najde několik jedinců, kteří mají regulérní zaměstnání – pracují třeba na lodích, jako řidiči džípů nebo v obchodě. Vydělané peníze přinesou do své vesnice, která si je rozdělí, a každý si za ně pořídí, co potřebuje.

Možná si říkáte, jak je možné, že tito jedinci sami uživí celou vesnici. Tropická Tanna totiž oplývá úžasným přírodním bohatstvím. Lahodné plodiny od manga přes banány až po brambory tu bují na každém kroku. Stačí jen natáhnout ruku. Jak mi řekl jeden vesničan, „na Tanně lidé neznají hlad“. Oni vlastně moc nepotřebují ani to málo vydělaných peněz. Plody džungle jsou skutečným těžištěm jejich živobytí. Že mají kliku? Pravda. Ale my jí budeme mít snad brzy také. Plně automatizovaná výroba by nám mohla být obdobou právě takového snadno dostupného přírodního bohatství.

Jak tedy běžní Tanňané žijí? Středobodem jejich života je rodina. Nikoliv však rodina definovaná pokrevními a majetkovými pouty jako v západním kapitalismu, ale rodina definovaná pouty sounáležitosti. Není důležité, zda se dítě narodilo mně či sousedce od vedle – ve vesnici se o děti starají všichni společně. Všechny tři generace rodin tráví většinu času pospolu. Ženy často vaří jídlo ve velkých skupinách, čímž se z každého oběda stane společenská událost. Uvolněná přátelská atmosféra nikdy nechybí. K dobrým mezilidským vztahům přispívá jistě i to, že Tanňané jsou nezvykle sexuálně aktivní.

Kromě svých blízkých pečují ostrované velmi důkladně o přírodu. Ač jsou vesnice většinou obklopeny divokou džunglí, lidé ji kultivují a získávají z ní důležité plodiny.

Dalším prvkem života na Tanně je kultura. Ostrované jsou hrdými nositeli dávných kulturních tradic a velkou část svého času věnují jejich údržbě. Každé odpoledne tráví muži z vesnice několik hodin přípravou tradičního nápoje kava, jehož pití doprovázejí různými rituály. Ženy vyrábí šperky a jiné ozdoby. Důležitou součástí života Tanňanů je tanec, kterému se oddávají často a s chutí. Každý je tu svého druhu umělec. Nechybí samozřejmě ani náboženské rituály, které jsou směsicí tradičních pohanských kultů a křesťanství. Péče, tvorba a rituály poskytují Tanňanům příležitosti se „zvnějšnit“.

Při své návštěvě jsem se setkal i s několika lidmi, kterým se dostalo vyššího vzdělání. Tito lidé se často věnují studiu vlastní kultury a historie, píší slovníky místních dialektů (kterých je celá řada), či pomáhají organizovat život ve vesnici. Připomnělo mi to idealistické proroctví amerického historika Benjamina Hunnicutta, že ve věků technologické nezaměstnanosti lidé konečně přestanou chápat vzdělání jako „lidský kapitál“, ale bude pro ně opět především otázkou osobního růstu.

Vpřed, nikoliv vzad

Nerad bych si život domorodých kmenů příliš idealizoval. Iluze o „životě v harmonii s přírodou“ mě přešly hned potom, co jsem viděl, jak brutálně zacházejí někteří ostrované se zvířaty. Život v chudých vesnicích v žádném případě není peříčko, obzvláště v dobách, kdy se rozlítí přírodní živly (na Tanně mají aktivní sopku, která se čas od času zakucká). Rozhodně nenavrhuji žádný „návrat ke kořenům“ – Tanňané jsou v mnohém ohledu nevyspělí, neinformovaní a netolerantní.

Přesto jsem však na Tanně na vlastní oči poznal, že život bez zaměstnanosti a neustálé starosti o výdělek nemusí být při dostatku zdrojů žádnou katastrofou. Statistiky ukazují, že 70% Američanů dnes nebaví jejich povolání. Jiné studie ukazují, že Američané si vzájemně nevěří, mají problémy s udržováním vztahů a pociťují deficit smyslu života. Předpokládám, že většina dalších západních zemí se příliš neliší. Pokud nám jednou automatizace umožní zanechat úmorné práce a více se věnovat vztahům, kultivaci okolí, pomoci potřebným, umění a kontemplaci, třeba jednou budeme stejně šťastní, jako lidé na ostrově Tanna.