Únor 1989. Publicista František „Čuňas“ Stárek pobývá u své družky ve východních Čechách. V té době je již dobře znám jako vydavatel undergroundového časopisu Vokno, který poskytuje prostor zakázaným autorům i kritikům režimu. Čuňas se tak pochopitelně nachází v hledáčku tajné policie. Estébáci sledují každý jeho krok, pořádají u něj nečekané domovní prohlídky, nutí ho podávat hlášení. On však nezlomně pokračuje ve své odvážné činnosti. Tentokrát však, zdá se, pohár přetekl. Policisté vtrhávají do bytu a Čuňase s přítelkyní zatýkají. O zbytek se postará soud. Svobodomyslný pár dostává dva a půl roku vězení za „pobuřování“.

Říjen 2014. Na univerzitě v Cambridgi, mé alma mater, se schyluje k přednášce Nigela Farage. Známého europoslance přizvala na univerzitu fakulta mezinárodních vztahů. Farage proslul jako kritik Evropské unie, který nejde daleko pro nevybíravé útoky na adresu přistěhovalců, toleruje sexismus a brzdí práva homosexuálů. Cambridgeští studenti pořádají proti Farageově přednášce demonstraci, na kterou dorazí několik stovek lidí. Provolávají, že pro rasismus a sexismus není na univerzitě místo. Fakulta panikaří a narychlo svolává poradu. Po krátkých jednáních tlaku podléhá a Farageovu přednášku ruší.

Cenzura vrací úder?

Co mají tyto dvě historky společného? Obě vyvolaly ve své době bouřlivou diskuzi o svobodě projevu. Nad zatčením Čuňase zanaříkal tehdy Václav Havel ve své eseji Slovo o slovu. Vykázání Farage z univerzity o čtvrt století později zase rozvířilo stojaté vody anglických libertariánských kuloárů.

V lecčems se však také liší. V první příhodě se mladí lidé s progresivními názory stali oběťmi cenzury, kterou měli pod palcem mocipáni zkostnatělého režimu. Příhoda druhá se na první pohled jeví přesně opačně: bohatého mocipána Farage umlčela skupina mladých studentů! „Jak je možné, že mladí lidé, kdysi představitelé svobody a bojovníci proti starým pravidlům a konzervativní morálce, se dnes sami ocitli v roli cenzorů?“ ptá se zděšeně jeden anglický novinář.


S názorem, že svoboda slova našla dnes v mladých aktivistech nebezpečné nepřátele, se setkáváme i v Česku. Studenti nezřídka vyžadují stažení materiálů, které označují za rasistické či sexistické, lidem s kontroverzními názory neposkytují prostor k projevu, nevybíravé řečníky podrobují tvrdé kritice. To se samozřejmě nelíbí řadě lidí se zkušenostmi z minulého režimu. Spatřují v tomto aktivismu návrat totality. Staví tak často sami sebe do role bojovníků za svobodu slova, stěžují si na politickou korektnost, varují před znovunastolením cenzury.

„Za největší ohrožení občanských svobod v západní Evropě dnes považuji snahu vytěsnit lidi s opačnými názory z veřejného prostoru,“ prohlásil nedávno Václav Klaus mladší. Jemu a mnohým jiným vadí, že určité názory (většinou považované za xenofobní či sexistické) dnes dostávají méně prostoru, protože to podle nich paralyzuje veřejnou debatu. Svoboda slova se prý ocitla v ohrožení a je třeba ji bránit. Není bez zajímavosti, že do této skupiny se nedávno přidal třeba i Čuňas, hrdina mé první historky. Podle jeho názoru dnes zásluhou „levicových sociálních inženýrů“ čelíme „nejzávažnějšímu ohrožení svobody od listopadu 1989“.

Má to ale háček: studenti, kteří nevpustili na univerzitu Farage, se také považují za obhájce svobody. Očividně zde došlo k jakémusi mezigeneračnímu neporozumění. Dvě skupiny spolu nejsou schopny vést dialog bez toho, aby se navzájem nenazývaly bolševiky a zpátečníky. Jak jenom k tomuto neporozumění došlo? Klaus tvrdí, že mladá generace se (na rozdíl od něj) stala obětí „neo-marxistické“ propagandy organizované Bruselem. Moje vlastní, snad o něco serióznější, vysvětlení načrtnu v poslední části tohoto článku. Nejprve však musím objasnit, co to vlastně svoboda slova je.

Svoboda Robinsona Crusoe

Proč se o onu slavnou svobodu slova vůbec někdo zajímá? K čemu taková svoboda slova slouží? Každá svoboda nám otevírá dveře k činnostem, které bychom bez ní vykonávat nemohli. Třeba svoboda cyklistiky nám prostřednictvím svého nástroje – kola – umožňuje šetřit benzín, účastnit se Tour de France nebo trénovat jízdu na zadním kole. Svoboda slova nám zase zprostředkovává řadu činností, jejichž nástrojem je slovo. Umožňuje nám přesvědčovat, tázat se, rozkazovat, prosit, slibovat, argumentovat, oznamovat, dožadovat se, provokovat, omlouvat se, utěšovat, žehnat. Těmto činnostem se v pragmatice říká řečové akty. Vládnout svobodou slova znamená být schopen efektivně vykonávat řečové akty.

Vládl Robinson Crusoe svobodou slova? Mohl přeci na svém ostrově kdykoliv vykřikovat, co se mu zachtělo, a nikdo mu v tom nebránil. Ovšem – nemohl vykonávat žádnou z činností vypsaných v předchozím odstavci. Nemohl přesvědčovat, utěšovat, ani provokovat. Asi bychom se tedy shodli, že i když Robinson vládl jakousi svobodou vydávat (smysluplné) zvuky, ke skutečné svobodě slova měl hodně daleko.

Jak vidno, svoboda slova není individualistický pojem. Může existovat pouze ve společenském kontextu. Jazyk jako nástroj komunikace je totiž skrz naskrz společenským jevem. Důvodem, proč lidé jako Čuňas za komunismu nevládli svobodou slova, je, že neměli možnost veřejně používat jazyk k argumentaci či kritice. Jistě se v té době našla i řada „Robinsonů“, kteří si za zdmi svého bytu pro sebe vesele rozprávěli a o okolní svět se nezajímali. Tito lidé však samozřejmě neměli o nic větší svobodu slova než ostatní, protože kromě vyluzování zvuků nezmohli nic.

Základním problémem dnešních bojovníků proti politické korektnosti je neschopnost rozlišit mezi skutečnou svobodou slova, která spočívá ve schopnosti vykonávat řečové akty, a pouhou (vesměs zbytečnou) svobodou vydávat smysluplné zvuky. To se projevuje například tím, že podle nich je v přirozeném stavu svoboda slova absolutní a vnější zásahy jako cenzura ji mohou pouze omezit. Připomíná tak trochu systém bodování řidičů v Česku – každý řidič začíná s určitým počtem bodů a ty se mu postupně odčítají podle počtu přestupků, kterých se dopustí. Stejně tak má podle těchto lidí každý člověk na začátku úplnou svobodu slova a až zákeřná vláda, případně ještě zákeřnější politická korektnost, mu ji postupně ubírá. Tomuto pojetí svobody slova říkejme negativní, protože svobodu bere jako danou a soustředí se především na kritiku vnějších omezení.

Negativní chápání svobody slova je ovšem iluze. Spočívá-li svoboda slova ve schopnosti vykonávat různé řečové akty (rozkazování, tázání…), nikoliv pouze jako ve vydávání zvuků jako u Robinsona, potom je jasné, že rozhodně není něčím daným. Nestačí k ní mít pokoj od fízlů. Naopak: svobodu slova musíme získat! Jak? Tak, že nás ostatní berou vážně. Věnují nám pozornost. Zajímají se o nás. Poslouchají nás. Pojetí svobody projevu, které bere v potaz tuto proměnlivou sílu našich slov měnit svět kolem nás, říkejme pozitivní. Toto pojetí se soustředí na to, co svými slovy zmůžeme.

Kdo svírá tlampač

Mezi příběhy Čuňase a Farage si povšimněme ještě jednoho klíčového rozdílu. Zatímco Čuňas byl za svou činnost potrestán vězením, Farage žádný trest ani zákaz nečekal. Stalo se jen to, že mu nebyla poskytnuta veřejná platforma. To je důležitý rozdíl. Veřejná platforma je způsob, jak společnost vyjadřuje, koho bere vážně. Mezi veřejné platformy patří přednáškové sály, rádio, televize i noviny. Ten, kdo má přístup k veřejným platformám, má větší možnost přesvědčovat, burcovat a provádět další řečové akty. Zkrátka, má větší svobodu slova.

Zaměřme se na jeden dobře známý příklad veřejné platformy: blogy na Aktuálně.cz. Na těchto stránkách si nemůže blog založit kdokoliv. Redakce to umožní pouze těm, kteří jsou podle jejího názoru zajímavými osobnostmi a mají co říct. Třeba mně tuto možnost (které si velmi vážím) poskytla zřejmě především proto, že jsem studoval na prestižní univerzitě v zahraničí. K mému přijetí na tuto univerzitu přispělo, že pocházím z rodiny, která mě byla schopna podpořit, že jsem mužského pohlaví, což mě zvýhodnilo v přihlášce na obor plný mužů (kolik filozofek znáte?), že mám bílou barvu kůže, čímž jsem nikdy nemusel zápasit s předsudky, apod. Všechna tato privilegia ve výsledku značně prohloubila mou svobodu slova, protože mi umožnila přístup k prestižní platformě.

Blogy na Aktuálně.cz dobře odrážejí rozdělení privilegií v naší společnosti – to, kdo je považován za „zajímavou osobnost s relevantními názory“, a kdo ne. Z celkového počtu 240 aktivních blogů patří totiž pouze asi 40 ženským autorkám a jen 4 autorům, jejichž barva kůže není bílá. To ukazuje, komu naše společnost naslouchá – stejná nerovnost se projevuje třeba nižším zastoupením žen a menšin v politice, akademické sféře a jiných vlivných oblastech.

Z přechozích úvah vyplývá, že nerovnosti ve svobodě slova nejsou nutně odrazem vrtochů či ďábelských plánů nějakých cenzorů (ač být mohou), ale jsou nutně odrazem širších nerovností, které v naší společnosti existují. Naše společnost bere některé skupiny (muže, bělochy, bohaté, vzdělané) vážněji, a tak jim poskytuje vyšší svobodu slova. Svoboda slova je nespravedlivá a každý, kdo si myslí, že bez vládních intervencí jí každý disponuje stejnou měrou, žije v nebezpečné iluzi. Proto vyvozuji závěr: naše chápání svobody slova nesmíme oddělovat od našeho chápání rovnosti. Jedná se o dvě strany téže mince.

Umění nevyřknutelného

Jestli doposud nepociťujete nutkání hodit mi moje argumenty na hlavu a souhlasně přikyvujete mým závěrům, že (1) svobodu projevu nám nepřisuzují sudičky, ale musíme si ji vydobýt, (2) problém nerovnosti je od problému svobody slova neoddělitelný asi jako matrjošky od Staromáku, pak si možná říkáte: jak ale tohle všechno ospravedlňuje to, že řečníkům jako je Farage nechtějí aktivisté poskytnout platformu? Omezovat projev vybraných jedinců přece nic neřeší!

Důvody se najdou hned dva. Zaprvé, veřejné platformy mají omezenou kapacitu. Ubrat prostor upřednostňovaným řečníkům, kteří jsou hodně slyšet (např. zámožní mocní bílí muži typu Farage), znamená uvolnit prostor pro řečníky přehlížené a tím částečně vyvážit sociální nerovnost.

Zadruhé, svobodný projev určité skupiny může přímo omezit svobodu projevu skupiny jiné. Stává se tak prostřednictvím mechanismu zvaného umlčení. Fenomén umlčení popsala anglická filozofka Rae Langtonová v klasické eseji Řečové akty a nevyřknutelné akty. Umlčení znamená, že řečový akt jedné osoby zabrání úspěšnému provedení řečového aktu osoby druhé. Uvrhne-li třeba papež kněze do klatby, zamezí mu v provedení řečového aktu žehnání, protože mu tím odebere potřebnou církevní autoritu. Degraduje-li generál důstojníka, znemožní mu provést řečový akt rozkazování.

Langtonová se ve své eseji zabývá především řečovým aktem odmítnutí. Muži často žertují o tom, že ženy tajně chtějí sex i ve chvílích, kdy to samy popírají. Tato domněnka je přítomna všude možně, od pornografických filmů až po Voltairův výrok, že „když dáma řekne ne, myslí tím ‚možná‘; když řekne možná, myslí ‚ano‘.” Langtonová považuje toto mužské žertéřství za jednu z hlavních příčin častého výskytu znásilnění. Tyto vtipy totiž ubírají ženám autoritu, kterou potřebují k tomu, aby mohly mužům říci „ne“. Znemožňují jim provést řečový akt odmítnutí, protože je nikdo nebere vážně. Tento řečový akt se pro ně stává nevyřknutelným.


Umlčení je ve společnosti všudypřítomné. Kdykoliv nějaký privilegovaný řečník vyjádří předsudky vůči přehlížené skupině, nahlodává tím jejich svobodu slova, protože používá své autority k tomu, aby umenšil jejich váženost. Kdykoliv Farage veřejně přednese svoje sexistické či rasistické názory, umenší schopnost žen či menšin jednat prostřednictvím slov. Kdykoliv se nějaký xenofob na Aktuálně.cz vyjádří pohrdlivě o Romech, Syřanech, Afričanech či jiných skupinách, znemožňuje jim se obhajovat, přesvědčovat, argumentovat, informovat, být slyšet. Proto také mladí aktivisté, kterým záleží na sociální rovnosti, občas považují odebrání platformy těmto řečníkům za žádoucí.

Vždycky někdo poslouchal

Doposud jsem vysvětlil, v čem spočívá skutečná svoboda slova a proč jsou dnešní mladí aktivisté jejími stoupenci, nikoliv nepřáteli. Teď se dostávám k jiné otázce, možná nejdůležitější: proč chápe starší generace i řada dnešních konzervativců či libertariánů svobodu slova negativním způsobem po vzoru „hlavně ať nám dá policie pokoj“ a na rozdíl od mladých aktivistů si neuvědomuje v ní ukotvené nerovnosti? Proč došlo k tak zásadnímu mezigeneračnímu neporozumění?

Odpověď je nasnadě. Starší pojetí svobody slova se zrodilo ve zcela odlišném kontextu. Vzniklo v kontextu totality. Jak ilustruje příběh Čuňase, totalitní režimy si udržují moc tak, že prostřednictvím odposlouchávání a jiných technik monitorují každé naše slovo. Václav Havel o komunistické společnosti napsal, že „váha a radioaktivní záření slova jsou dennodenně stvrzovány sankcemi, které svobodné slovo na sebe přivolává. … Sjezd spisovatelů nebo nějaký projev na něm může otřást systémem. … Slovo může mít v větší sílu než deset divizí.“ Tato neuvěřitelná váha každého slova je průvodním znakem každého totalitního režimu.

Dnešní doba se liší. Vnější omezení projevu, jako vězení či pokuty, jsou na vymření. Občasné pokusy totalitárně uvažujících jedinců jim znovu vdechnout život se nesetkávají s úspěchem – důkazem budiž krach loňského návrhu komunistických poslanců udělovat až roční trest vězení za „hanobení“ prezidenta (už jen ten název zabraňuje většině z nás bavit se o návrhu s vážnou tváří). Problémem dnešní doby nejsou překážky či tresty, které by nám zabraňovaly vydávat zvuky. Problémem je, že málokterý hlas je slyšet. Rozdíl mezi komunismem a demokracií vyjádřil filozof Václav Bělohradský pěkným aforismem: „Za komunismu jsme museli mlčet, protože vždycky někdo poslouchal. Dnes si můžeme říkat, co chceme, protože nikdo neposlouchá.“

V této době, kdy „nikdo neposlouchá“ a o každé slyšení musíme bojovat, je očividné, že svoboda slova není daná, ale vydobytá. V totalitních dobách to ale očividné vůbec nebývá, protože jejich charakter zaručuje slyšení každému slovu. O slyšení není třeba bojovat. Je třeba bojovat „pouze“ o odstranění fyzických překážek, které našemu projevu brání. Čuňas sám prohlásil, že za bolševika si přál jedině to, aby mu dali estébáci pokoj. Proto není překvapením, že jeho pojetí svobody slova, stejně jako všechna ostatní pojetí vzniklá za totality, má velmi negativní charakter.

Tato pojetí se těší přehnanému vlivu. Důvod je ten, že zájem teoretizovat o svobodě slova vznikl a vždy znovu oživl především v totalitních dobách. John Stuart Mill, zakladatel negativního pojetí svobody slova, napsal své legendární pojednání O Svobodě ve viktoriánské Anglii, kde cenzura jen bujela. Nejslavnější české texty o svobodě slova, jako Charta 77 či Havlovo Slovu o slovu, zase spatřily světlo světa za komunismu. V demokracii nejsou úvahy o svobodě příliš žádaným zbožím. Většinové chápání svobody slova se tím zkresluje, protože většina dostupných textů o svobodě slova má svůj původ v totalitních časech. V dobách demokracie se však tyto texty jeví přinejmenším neúplně.

Slovo na závěr

Pokusil jsem se nastínit, jak bychom dnes měli chápat svobodu slova a proč jí občasné neposkytnutí platformy jistým řečníkům ve skutečnosti prospívá. Zároveň jsem předložil teorii, proč dnes dochází ohledně svobody slova k tak výraznému střetu generací. Na závěr tři poznámky.

Zaprvé, obavy ze strašáka zvaného „politická korektnost“ jsou nešťastným důsledkem pomýleného negativního pojetí svobody slova. Politická korektnost neznamená nic víc, že většinová společnost odsuzuje (ale netrestá) každého, kdo vykonává agresivní umlčovací řečové akty vůči přehlíženým menšinám. Věříme-li ve svobodu slova pro všechny, musíme politickou korektnost vítat.

Zadruhé, obhajovat politickou korektnost či občanský aktivismus, které vedou k postupnému vyrovnávání svobody slova ve společnosti, není to samé, jako obhajovat cenzuru či kontrolu shora. Jsem proti všem formám cenzury a trestů za vyjádření určitých názorů. Jsem ale pro postupnou regulaci toho, který řečník se dostane na výsluní.

Zatřetí, můj argument v tomto článku lze chápat jako pokus postavit všechny, kteří varují před ohrožením svobody slova, před dilema. Buď přijmou moje pozitivní pojetí svobody slova jako schopnosti vykonávat efektivně řečové akty, a pak musí podpořit odmítnutí Farage i politickou korektnost. Anebo budou negativně trvat na tom, že základem svobody slova je absence vnějších překážek k vyluzování zvuků, a pak jim vyloučení Farage ani politická korektnost nemůžou vadit, protože při nich není nikdo trestán. V každém případě platí: bojovníci proti politické korektnosti nemají žádný dobrý argument.